ECLI:CZ:US:2009:3.US.2636.08.1
sp. zn. III. ÚS 2636/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Michalem Lincem, advokátem v Praze 1, Staroměstské náměstí 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. 7 Tdo 975/2008, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 6 To 47/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 2007 sp. zn. 46 T 97/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 21. 10. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byly rozhodnutími porušeny čl. 1 a čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítl, že závěr soudů o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nemá oporu v provedeném dokazování. Uvedl, že ani za sebe ani jako jednatel právnické osoby nepřevzal předmět leasingu a k neplnění leasingových podmínek nedošlo jeho zaviněním. Dle stěžovatele neexistuje důkaz, který by osvědčoval jeho úmysl uvést kohokoliv v omyl či získat pro sebe či jiného prospěch. Nejvyšší soud pak měl, bez opory ve zjištěném skutkové stavu, vyslovit názor, že stěžovatel zajistil tzv. bílého koně.
Ústavní soud si vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 4 spis sp. zn. 46 T 97/2005, ze kterého zjistil, že stěžovatel byl rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 8. 2006 a 22. 5. 2007 zproštěn obžaloby (podané pro trestný čin zpronevěry). K odvolání státního zástupce byly rozsudky zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007 a 1. 8. 2007. Následně dne 24. 9. 2007 vydal Obvodní soud pro Prahu 4 pod č. j. 46 T 97/2005-398 rozsudek, kterým stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2008 č. j. 6 To 47/2008-426 zamítl, když se ztotožnil se skutkovými a právními závěry prvostupňového soudu. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 8. 2008 č. j. 7 Tdo 975/2008-446 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Po přezkumu vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší tytéž námitky jako v předchozím řízení u obecných soudů (včetně nesouhlasu s hodnocením postavení a jednání p. B.). Ústavní soud na podkladě vyžádaného spisu zjistil, že obecné soudy se věcí i obhajobou stěžovatele řádně zabývaly, své úvahy stran relevantních skutečností dostatečně rozvedly a odůvodnění jejich skutkových a právních závěrů jsou dostatečná a srozumitelná. Ve skutkových závěrech soudů není zřejmý extrémní rozpor s provedeným dokazováním. Prvostupňový i odvolací soud přihlížely ke všem provedeným důkazům (oba soudy si evidentně byly vědomy rozporů v některých důkazech) a jejich hodnocení se jeví logické a vnitřně konzistentní; soudy rozhodně nepostupovaly libovolně bez opory v provedeném dokazování. Ústavní soud přitom není další instancí obecného soudnictví určenou k přehodnocování důkazů; rovněž samotné předestření jiné skutkové varianty stěžovatelem ještě neznamená, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces (stěžovatelova opětovná argumentace, že vozíky fyzicky nepřevzal je navíc mimo podstatu závěrů obecných soudů stran naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu). Rovněž interpretace podústavního práva provedená třemi instancemi obecného soudnictví nevybočuje z ústavních kautel. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, když zde není potřeba znovu uvádět skutkovou argumentaci či právní závěry obecných soudů.
Ve věci stěžovatele není důvod, aby Ústavní soud zasáhl do rozhodovací činnosti obecných soudů kasací jejich rozhodnutí, neboť porušení stěžovatelem tvrzených ústavně zaručených práv nezjistil. Proto Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu