ECLI:CZ:US:2009:3.US.2647.08.1
sp. zn. III. ÚS 2647/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 3. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti společnosti APPOS 95 s. r. o., se sídlem v Praze 7, U Studánky 13/620, zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 18, proti rozsudkům Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Cm 199/2004 ze dne 15. 5. 2007, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 400/2007 ze dne 13. 11. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1092/2008 ze dne 1. 8. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a domáhá se jejich zrušení.
Napadená rozhodnutí, jak bylo zjištěno z jejich obsahu, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, směřující proti žalované Komerční pojišťovně v Praze, pro zaplacení částky 1.043.701,- Kč s příslušenstvím, kteréžto částky se stěžovatel domáhal jako plnění ze záruční listiny, vystavené žalovanou dne 1. 7. 1999 k rámcové pojistné smlouvě, uzavřené mezi žalovanou a společností Dynastav, spol. s r. o. -zhotovitelem díla, s nímž stěžovatel jako objednatel uzavřel dne 5. 9. 1998 smlouvu o dílo - rekonstrukci bytového objektu (v níž si účastníci této smlouvy pod bodem V./1 dohodli "5 % zadržné jako záruku na odstranění záručních vad a pro vyrovnání případných přeplatků, úroků z prodlení, smluvních pokut, náhrady škody či nákladů na odstranění vad a nedodělků po marném uplynutí termínu sjednaného k jejich odstranění" a že zádržné bude vyplaceno před uplynutím záruční doby v případě předložení bankovní záruky, která bude vystavena na 5 procent z ceny díla a bude platit do konce záruční doby).
Po provedení důkazního řízení, vedeného především ke zjištění obsahu záruční listiny vystavené žalovanou, soud I. stupně obsah tohoto úkonu hodnotil s přihlédnutím k ustanovením §266 obchodního zákoníku, §35 odst. 2, §37 odst. 1 občanského zákoníku a §303 a následujících obchodního zákoníku a dospěl k závěru, že předmětné prohlášení nevykazuje pojmové znaky ručitelského prohlášení, a proto žalobu stěžovatele ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl.
Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání podaného stěžovatelem, shledal skutková zjištění učiněná soudem I. stupně i jeho právní závěry správnými a jeho rozsudek proto jako takový ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil. Podle jeho názoru, pokud soud I. stupně dovodil, že předmětná listina nesvědčí ve prospěch tvrzení stěžovatele o převzetí bankovní záruky žalovanou (§313 a následující obchodního zákoníku), ani svým obsahem nemůže být ručitelským prohlášením zakládajícím závazek ručení dle §303 a násl. obchodního zákoníku, nelze tomuto právnímu hodnocení vytknout pochybení. Ze zjištění učiněných soudem I. stupně akcentoval odvolací soud okolnost, že záruční listina byla vystavena k rámcové pojistné smlouvě, kterou bylo mezi žalovaným a společností Dynastav sjednáno pojištění stavebně montážních rizik. Provedený právní úkon - záruční listina - byl činěn v rámci pojistné smlouvy. Obsahově tudíž svědčí o souhlasu žalované s vinkulací pojistného plnění ve prospěch stěžovatele. V takovém případě, kdy potvrzení o vinkulaci (v projednávané věci označené jako záruční listina) zasílá pojišťovna tomu, v jehož prospěch je pojistné plnění vinkulováno, však nevzniká smluvní vztah mezi pojišťovnou a touto osobou, ani nový vztah mezi pojištěným a pojišťovnou ve prospěch třetího, ale tato listina svědčí o založení závazku pojišťovny postupovat podle pokynů pojištěného a případné pojistné plnění poskytnout přímo oprávněnému. Z uvedeného hlediska je tudíž, podle odvolacího soudu, rozhodnou skutečnost, zda pojištěnému - společnosti Dynastav vzniklo právo na pojistné plnění. Jak však bylo zjištěno před soudem I. stupně, pojištění z pojistné smlouvy, uzavřené mezi žalovanou a jmenovanou společností, zaniklo ještě před vznikem pojistné události a nevzniklo-li tedy uvedené společnosti právo na pojistné plnění a tudíž zde nebyla korespondující povinnost žalované pojistné plnění poskytnout, nemá podle závěru odvolacího soudu nárok stěžovatele opodstatnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel také dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., důvodnost pak o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vady řízení spatřoval v tom, že odvolací soud, který se nevypořádal se všemi jeho námitkami, založil své rozhodnutí na jiné právní úvaze než soud I. stupně, aniž předem s touto právní úvahou účastníky řízení seznámil a jedná se tak o rozhodnutí nepředvídatelné. Nesprávné právní posouzení věci pak spatřoval v tom, že bylo podle něj rozhodnuto v rozporu s hmotným právem, když odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §266 obchodního zákoníku.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné. Podle něj v projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by dovolací soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že stěžovatel otázku zásadního právního významu spatřoval v podstatě v aplikaci ustanovení §266 obchodního zákoníku o výkladu projevu vůle jednající osoby, kde se podle názoru stěžovatele odvolací soud odchýlil od výkladových pravidel stanovených zákonem a dále upřesněných nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03. Takto vymezenou otázku však podle dovolacího soudu za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovat nelze. Z vyjádření stěžovatele není zcela zřejmé, který právní úkon měl být podroben výkladu s použitím ustanovení §266 obchodního zákoníku. Pokud měl být vyložen čl. V. smlouvy o dílo, uzavřené mezi stěžovatelem a společností Dynastav, není tento výklad relevantní pro samotný předmět sporu, neboť spor je veden o majetkové plnění mezi žalovanou a stěžovatelem. Právní vztah společnosti Dynastav a stěžovatele představuje pouze věcný důvod, který vedl jmenovanou společnost k uzavření pojistné smlouvy se žalovanou. Z uváděného čl. V. smlouvy o dílo vyplývá jednoznačně, že stěžovatel požadoval bankovní záruku. Muselo mu být však zřejmé, že žalovanou vystavená záruční listina bankovní zárukou není, protože podle ustanovení §313 obchodního zákoníku je definičním znakem bankovní záruky prohlášení banky v záruční listině. Žalovaná však bankou není a proto jí vystavená listina povahu bankovní záruky mít nemohla. Jestliže se stěžovatel spokojil s takovou záruční listinou, jde o jeho vlastní rozhodnutí, které však nikterak nesouvisí s výkladem předmětného článku smlouvy. Pokud pak měla být předmětem zkoumání ve smyslu ustanovení §266 obchodního zákoníku vlastní záruční listina, pak dovolací soud poukazuje na to, že stěžovatel nebyl smluvní stranou pojistné smlouvy, k níž byla tato listina vystavena; mohl být nanejvýš adresátem informace v ní uvedené, jeho vlastní vůle tak zde byla irelevantní. Soud I. stupně se i podle dovolacího soud snažil zcela správně zjistit, zda ve formě záruční listiny nebylo poskytnuto ručení ve smyslu ustanovení §303 obchodního zákoníku, z textace tohoto ustanovení však jednoznačně vyplývá, že ručitelské prohlášení musí obsahovat jednoznačné vymezení zajišťovaného závazku, který tak musí být v prohlášení přesně identifikován, což se však v dané listině nestalo a soud proto správně uzavřel, že listina nesplňuje požadavky kladené na záruční prohlášení ve smyslu ustanovení §303 obchodního zákoníku. Dovolací soud také v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že odvolací soud převzal tyto závěry a doplnil je o posouzení listiny z hlediska její souvislosti s pojistnou smlouvou. Jestliže soud I. stupně dospěl k závěru, že záruční listina vystavená žalovanou není zárukou ve smyslu ustanovení §303 obchodního zákoníku, doplnilo rozhodnutí odvolacího soudu tento závěr o posouzení listiny z hlediska celkového kontextu vzniklého pojistného vztahu. Dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí též uvedl, že závěry odvolacího soudu nemohly být pro stěžovatele nikterak překvapivé, protože byly předmětem skutkového zjišťování již v řízení před soudem I. stupně, přitom stěžovatel na tyto skutečnosti nijak nereagoval, a to ani po poučení soudu o tom, že musí prokázat skutečnosti rozhodné pro přiznání nároku, popř. doplnit svá skutková tvrzení a návrhy na dokazování tak, aby mohl požadovat předmětný nárok z jiného právního důvodu. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázku výkladu projevu vůle v rozporu s hmotným právem a dovolání stěžovatele nesplňuje požadavek přípustnosti upravený v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti těmto rozsudkům směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jako v dovolání, s odkazem na nálezy Ústavního soudu dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že se obecné soudu názory v označených nálezech uvedenými neřídily, neboť výklad záruční listiny nerespektoval skutečnou vůli jednajících stran, plynoucí podle něj zcela evidentně z předložených listin, jimiž byl proveden důkaz, a nad to je i v rozporu se slovním vyjádřením projevu vůle učiněného v záruční listině. Zdůraznil, že v daném případě bylo mimo pochybnost, že stěžovatel, jako objednatel díla vyplatí dlužníkovi - společnosti Dynastav pozastávku určenou na odstranění vad díla oproti předložení bankovní záruky. Na to Dynastav předložil listinu označenou jako záruční listina a vydanou žalovanou, ze které vyplýval jednoznačný závazek žalované dluh uhradit za tam sjednaných podmínek a na základě této listiny pak stěžovatel jmenované společnosti pozastávku na odstranění vad díla vyplatil. Pokud se za této situace dovozuje, že záruční listina je vázána na existenci pojistné smlouvy, je zjevné, že jde o výklad odporující obecným interpretačním pravidlům. Pokud jde o procesní pochybení, stěžovatel uvádí, že je sice pravda, že před soudem I. stupně byl soudem opakovaně poučován podle §118a o. s. ř., avšak toto poučení bylo pouze formální, aniž by ho soud seznámil se svým právním hodnocením věci a tedy s potřebou doložit nová tvrzení a nové důkazy, plynoucí právě z tohoto právního hodnocení. Samotný fakt, že žalovaná v řízení tvrdila, že po zániku pojistné smlouvy zaniká i ručení, z pohledu ustanovení §118a o. s. ř. není podle stěžovatele významný, toto procesní ustanovení řeší vztah mezi účastníkem řízení a soudem, nikoliv mezi účastníky navzájem. Odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí postavil na závěru, že záruční listina je listinou zakládající právo na plnění - tzv. vinkulaci pojistného plnění a s tímto závěrem poprvé seznámil účastníky řízení až v rámci odůvodnění vyhlášeného rozsudku a neumožnil jim tedy tomuto názoru oponovat. K potvrzení rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem tedy podle stěžovatele došlo nikoliv proto, že právní závěr soudu I. stupně byl správný, ale proto, že žalobu bylo třeba zamítnout z jiných, než soudem I. stupně uvažovaných důvodů. Takový postup, který zvolil soud, lze tak považovat ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na níž stěžovatel zároveň odkazuje, za nepředvídatelné rozhodnutí, které zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v jeho věci, se zhodnocením provedeného dokazování a zejména s jeho následným právním posouzením, přičemž však převážně opakuje své námitky uplatňované již v odvolacím i dovolacím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Na námitky stěžovatele - jak je ze shora uvedeného shrnutí patrno - bylo podrobně reagováno již v předcházejícím řízení. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, zejména pak na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, lze zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Nutno také zdůraznit, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Nejvyšší soud věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Objasnil důvody, pro které dovolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné. Podrobně také vysvětlil, z jakého důvodu nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, jakož i to, že odvolací soud se od závěrů soudu I. stupně neodchýlil, ale v podstatě je převzal (ostatně odvolací soud v rozhodnutí výslovně uvedl, že právnímu hodnocení soudu I. stupně nelze vytknout pochybení), pouze je rozvedl a doplnil o posouzení záruční listiny z hlediska její souvislosti s pojistnou smlouvou. Dostatečně také osvětlil otázku výkladu projevu vůle poukazem na to, čí vůle byla pro posouzení zkoumaných úkonů právně významná. Jeho odůvodnění tak v zásadě reaguje, a to ústavně konformním způsobem, na námitky, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti. Proto lze na toto zdůvodnění pro stručnost zcela odkázat. Jak již shora naznačeno, považuje Ústavní soud stížností napadená rozhodnutí za rozhodnutí věcí stěžovatele se podrobně zabývající, jejich odůvodnění dostatečně objasňují učiněné závěry a nevykazují tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu