ECLI:CZ:US:2009:3.US.2651.08.1
sp. zn. III. ÚS 2651/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Müllera, se sídlem Olomouc, Fibichova 1141/2, správce konkursní podstaty úpadceČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., se sídlem Zábřeh, Havlíčkova 23, PSČ 789 01, IČ 60721294, proti výroku II a III rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. 9. 2008 č. j. 54 Co 69/2008-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 10. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení výroku II a III rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 9. 2008 č. j. 54 Co 69/2008-157, a to s tvrzením, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výrokem II napadeného rozsudku krajského soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 5. 2008 č. j. 9 C 351/2004-136 (a to ve výroku III) tak, že se stěžovateli (jako žalobci) nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, výrokem III napadeného rozsudku krajského soudu pak bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Tato svá rozhodnutí odůvodnil krajský soud tak, že i když by stěžovatel jako úspěšný žalobce měl na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") právo, jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pokud jde o situaci žalovaného. Ten uzavřel nájemní smlouvu a nájemné platil třetí osobě, která jej ubezpečila, že má právo s pronajatými prostory nakládat (ačkoliv toto právo svědčilo stěžovateli), přičemž neměl žádnou možnost si ověřit, že toto právo nemá, protože v okamžiku uzavření (neplatné) nájemní smlouvy v soupisu nemovitostí (pozn.: dle všeho míněno v katastru nemovitostí) do konkursní podstaty úpadce zařazena nebyla. Přitom žalovaný již zaplacené nájemné na této třetí osobě nevymůže, protože ta již nemá žádný majetek, takže bude platit nájem v podstatě dvakrát.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že žalovaný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž namítal, že tento soud měl využít svého moderačního práva dle §150 o. s. ř. K tomuto podání se stěžovatel vyjádřil přípisem ze dne 5. 6. 2008, ve kterém uvedl "několik argumentů, proč by námitky vedlejšího účastníka neměly soud vést k aplikaci" citovaného ustanovení. Na další podání žalovaného stěžovatel dle svých slov již nereagoval, protože neobsahovalo "nic nového". Na jediném (soudním) jednání dne 2. 9. 2008 se žádný z účastníků otázky použití moderačního práva nedotkl a odvolací soud nenaznačil, že uvažuje o jeho aplikaci. Tím mu (stěžovateli) prý nevytvořil žádný prostor k tomu, aby se k tomu vyjádřil a vznesl případná tvrzení a důkazní návrhy. V této souvislosti stěžovatel argumentuje nálezemÚstavního soudu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/07 (správně "II. ÚS 828/06") a tvrdí, že tento judikát a judikáty navazující plně dopadají na nyní posuzovanou věc. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel požádal Ústavní soud, aby jako obiter dictum zodpověděl otázku, zda "je z hlediska ústavního práva přípustné, aby obecné soudy využívaly moderačního práva v situaci, kdy zvláštní situace prohrávající strany ve sporu byla, a to bez jakékoliv účasti vítězné strany ve sporu, způsobena protiprávním jednáním třetí osoby nebo náhodou na straně prohrávající strany. [...] pokud taková moderace [...] přípustná je, pak jaká obecná kritéria musí taková moderace naplňovat".
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakterřízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánuveřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, přičemž se dovolává shora označeného nálezu s tím, že odvolací soud mu nevytvořil žádný prostor k tomu, aby se vyjádřil k případné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a učinil důkazní návrhy. Tato argumentace, vycházející patrně z určitého nepochopení zmíněného nálezu, zjevně důvodná není. K základním principům spravedlivého procesu jistě náleží právo účastníka řízení se vyjádřit, a to nejen k prováděným důkazům, jak výslovně uvádí čl. 38 odst. 2 Listiny, ale také k tvrzením (argumentům) protistrany, a účinně uplatňovat své námitky a argumenty, k čemuž jsou soudy povinny vytvořit adekvátní prostor. Jak plyne z vyjádření stěžovatele obsaženého v ústavní stížnosti, žalovaný ve svém odvolání ze dne 2. 6. 2008 poukazoval na takové skutečnosti (a uplatnil takové námitky), z nichž i on sám (stěžovatel) vyvodil, že žalovaný vytýká soudu prvního stupně (mj.) "nevyužití" moderačního práva dle §150 o. s. ř. Jak stěžovatel dále uvádí, s tímto odvoláním se seznámil, přičemž z ničeho neplyne, že by neměl možnost na argumentaci žalovaného reagovat, naopak této možnosti využil, když, jak sám sděluje, "uvedl několik argumentů, proč by námitky vedlejšího účastníka neměly soud vést k aplikaci" citovaného ustanovení. Odvolací soud se pak s argumentací žalovaného v podstatě ztotožnil, a proto rozhodl tak, jak shora uvedeno.
Z uvedených skutečností plyne, že stěžovatel nebyl na tomto svém právu nijak zkrácen. Stěžovatel si musel, resp. měl být vědom toho, že pokud žalovaný danou námitku uplatní, bude povinností odvolacího soudu se jí zabývat; pro tento případ bylo na stěžovateli, zda v daném ohledu předestře svá tvrzení či uplatní důkazní návrhy, jak uvádí v ústavní stížnosti. Jiná situace by nastala, pokud by odvolací soud uvažoval o použití citovaného ustanovení, aniž by se takového postupu účastník řízení jakkoliv domáhal, nebo by o něm uvažoval ze zcela jiných důvodů, než které druhý účastník v odvolání uplatnil. Zde by bez upozornění dotčeného účastníka řízení na možnost aplikace podle §150 o. s. ř. a vytvoření prostoru pro to, aby (eventuálně) mohl skutkově a právně argumentovat či např. činit důkazní návrhy, skutečně mohlo dojít ke zkrácení zmíněných procesních práv. Vzhledem k tomu, že se v posuzované věci o takovou situaci nejedná, nelze než konstatovat, že stěžovatel mohl a měl s danou možností počítat a pro ten případ aktivněji hájit svá práva. Stěžovatelovy argumenty o tom, že byl napadeným rozhodnutím či postupem soudu "překvapen", jsou již jen z těchto důvodů nepřípadné.
Pokud stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení věci, konkrétně nesprávnou interpretaci a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., je třeba upozornit, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikacena jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí, a to ani když jde o věc samu. Z napadeného rozhodnutí přitom plyne, z jakých skutečností odvolací soud vycházel, resp. jak tyto hodnotil, když zkoumal, zda je ve smyslu §150 o. s. ř. naplněna podmínka "důvodů zvláštního zřetele hodných", přičemž nelze jím seznané důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení považovat za evidentně irelevantní, takže nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o postup libovolný či dokonce svévolný, jež by Ústavní soud opravňoval k zásahu do nezávislé rozhodovací činnosti příslušného obecného soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelem předestřené právní otázky jsou otázkami, jež zjevně nenáleží řešit Ústavnímu soudu, ale soudům obecným, Ústavní soud se jimi nezabýval a ani zabývat nemohl.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona
o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu