ECLI:CZ:US:2009:3.US.2664.08.1
sp. zn. III. ÚS 2664/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem v Praze 1, Králodvorská 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007 sp. zn. 45 T 16/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 8 To 125/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. 10. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007 sp. zn. 45 T 16/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 8 To 125/2007. Tvrdil, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný opožděně.
Ze stěžovatelem předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007 sp. zn. 45 T 16/2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. 1 a odst. 2 písm. h) trestního zákona a byl mu uložen trest 15 let odnětí svobody a trest vyhoštění. Stěžovatel podal odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 8 To 125/2007 zamítnuto jako nedůvodné. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. 8 Tdo 777/2008 odmítl.
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal zrušení prvostupňového a druhostupňového rozhodnutí; nikoliv rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rovněž z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel má námitky jen proti postupu a závěrům prvostupňového a odvolacího soudu (námitky do důkazního řízení, hodnocení důkazů, právních závěrů ve věci); proti (procesnímu) postupu Nejvyššího soudu dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu stěžovatel ničeho neuvedl.
Dotazem u Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že usnesení Vrchního soudu v Praze bylo stěžovateli i obhájci stěžovatele doručeno dne 8. 1. 2008. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 27. 10. 2008. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána po 60denní zákonné lhůtě (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto postupoval tak, že ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl pro opožděnost.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatel na úvodní straně ústavní stížnosti uvedl mezi "napadenými rozhodnutími" také usnesení Nejvyššího soudu, ač v závěrečném návrhu nepožadoval současně zrušení tohoto rozhodnutí a proti (procesnímu) postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nic nenamítal.
Ústavní soud proto nad rámec poukazuje na to, že i kdyby stěžovatel požadoval (výslovně) zrušení usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud by v takovém případě považoval část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu za neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím prvostupňového a odvolacího soudu (opět) za podanou opožděně, a to z těchto důvodů.
Ze stěžovatelem předloženého dovolání a rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel podal dovolání, které opřel o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a rozsáhle uvedl své dovolací námitky. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. 8 Tdo 777/2008 dovolání stěžovatele odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, když dospěl k závěru, že stěžovatel podal dovolání z jiného dovolacího důvodu než je uveden v §265b trestního řádu. Konstatoval, že formálně se sice stěžovatel domáhal dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak stěžovatelem vznesené námitky tomuto důvodu neodpovídají, resp. nenaplňují žádný z přípustných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud se tak nezabýval meritem věci (tj. vlastními stěžovatelovými námitkami) a odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodu podání nepřípustných námitek.
Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr o dosahu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odpovídá jeho ustálené judikatuře, která byla opakovaně akceptována i ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.
Ústavní soud přezkoumal obsah stěžovatelova dovolání a shledal, že stěžovatelovy námitky skutečně směřují výhradně proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, proti neprovedení některých důkazů a proti způsobu hodnocení důkazů, když sám nabízí své skutkové závěry a hodnocení důkazů. Ústavní soud musí konstatoval, že i v ústavní stížnosti stěžovatel vznesl tytéž námitky jako v dovolání.
Po takto zjištěných skutečnostech má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud dovolací námitky stěžovatele hodnotil správně jako nepřípustné, když tyto byly evidentně namířeny proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů. Ústavní soud proto neshledal protiústavním ani postup Nejvyššího soudu, který takové námitky shledal nepřípustnými v dovolacím řízení, resp. jako nespadající pod přípustné dovolací důvody.
Dovolání v trestním řízení (§265a a násl. trestního řádu) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Je třeba mít na zřeteli zákonné dovolací důvody a řádnou obranu práv; tomu přispívá i povinnost odborného právního zastoupení.
Výše uvedená procesní situace, kdy stěžovatel podal dovolání a opřel je o námitky nenaplňující žádný z přípustných dovolacích důvodů, se promítá také do posouzení návrhu stěžovatele na zrušení rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nezpůsobilé dovolací důvody, tedy nikoliv shledáno nepřípustným z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, nelze v daném případě pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti aplikovat výjimku dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z toho plyne, že v případě napadeného prvostupňového a odvolacího rozhodnutí lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet již od doručení odvolacího rozhodnutí stěžovateli (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost byla proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně podána opožděně.
Závěrem je třeba dodat, že Nejvyšší soud se zabýval stěžovatelem namítanými vadami hodnocení důkazů a skutkových zjištění nižších soudů na rámec (přezkum ve prospěch stěžovatele), když rozpory (excesy) uvedené stěžovatelem v dané věci neshledal. Toto jeho posouzení však nic nemění na nepřípustnosti dovolacích námitek stěžovatele a důvodu odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu