ECLI:CZ:US:2009:3.US.2699.09.1
sp. zn. III. ÚS 2699/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. H., zastoupeného JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem Brno, Ptašinského 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2009 č. j. 20 Co 20/2008-239, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení krajského soudu vydané v jeho exekuční věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces a práva na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů av jeho přítomnosti, zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 8 Nc 6429/2007 se podává, že proti usnesení tohoto soudu ze dne 7. 11. 2007 č. j. 8 Nc 6429/2007-42, jímž byla k vymožení pohledávky oprávněného nařízena exekuce na majetek stěžovatele, brojil stěžovatel (povinný) jednak odvoláním (podáním ze dne 27. 11. 2007, které doplnil podáními ze dne 17. 12. 2007 a 24. 6. 2009) a jednak návrhem na zastavení exekuce, datovaným 23. 11. 2007.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 8. 2009 č. j. 20 Co 20/2008-239, napadeným ústavní stížností, odvolání stěžovatele odmítl jako opožděně podané. V odůvodnění usnesení uvedl, že v důsledku zásady "podle §52 odst. 1 exekučního řádu v návaznosti na ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř." bylo stěžovatelovo odvolání ze dne 27. 11. 2007 nutné posoudit jakožto návrh na zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. g), popř. h) o. s. ř., a proto spis vrátil bez věcného vyřízení soudu prvního stupně, který též o zastavení exekuce posléze rozhodoval. Až teprve podání ze dne 24. 6. 2009, označené jako "doplnění odvolání", bylo podle odvolacího soudu zhodnotitelné vskutku jako odvolání, avšak jako takové bylo opožděné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje povinnost soudu posuzovat konkrétní procesní úkon podle jeho obsahu, avšak upozorňuje, že takovou povinnost nelze vykládat jako oprávnění přikládat srozumitelnému právnímu úkonu jiný než účastníkem řízení sledovaný smysl. Dle názoru stěžovatele odvolací soud s jeho podáním měl nakládat nikoli jako s návrhem na zastavení exekuce, nýbrž podle svého označení jako s odvoláním, v důsledku čehož naopak neměl jeho doplnění posuzovat samostatně (zejména z hlediska běhu lhůty k jeho podání), a to ostatně i s přihlédnutím k tomu, že návrh na zastavení exekuce učinil procesním podáním samostatným.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jdeli o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost rovněž napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.
Právě takové námitky uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží, uchýlil, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. zahájil.
Jinak řečeno, již samotná kritika závěru odvolacího soudu, že odvolání nemělo být odmítnuto, nýbrž věcně projednáno, byla ve svém důsledku objektivně použitelnou již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností.
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla, vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud i v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji podle citovaného §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2009
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj