ECLI:CZ:US:2009:3.US.2755.09.1
sp. zn. III. ÚS 2755/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ D. M. a 2/ B. M., zastoupených Mgr. Ivem Tichovským, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 To 78/2009-1386, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 6. 2008, č. j. 21 T 96/2007-1316:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky vydané v jejich trestní věci, neboť jsou názoru, že jimi byla porušena jejich práva zaručená v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé byli rozsudkem soudu prvního stupně uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) a odst. 3 tr. zákona; stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, a stěžovatelka k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, rovněž podmíněně odloženému, na zkušební dobu jednoho roku a tří měsíců. Odvolací soud tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinnými týmž trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) a odst. 3 tr. zákona, a uložil jim shodné tresty jako soud prvního stupně.
V ústavní stížnosti stěžovatelé především namítají, že obecné soudy nedostatečně "vyhodnotily skutkový stav" co do rozsahu majetku a závazků tím, že nepřihlížely k důkazům, jež svědčily "v jejich prospěch". Nezohlednily svědeckou výpověď M. P., že směnečnými platebními rozkazy vydanými Krajským obchodním soudem v Ostravě "pod sp. zn. 1 Sm 170/95 a 1 Sm 171/05" bylo stěžovateli uloženo, aby žalobci společnosti KOSMOPOL s. r. o. zaplatil částky, které nepředstavovaly další (nový) dluh obou stěžovatelů vůči této společnosti, nýbrž šlo o "duplicitně" směnkou zajištěný úrok z půjček, "které jí byly přisouzeny rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 7C 100/94". Neobstojí též zjištění soudů, uvádějí stěžovatelé dále, že Ing. M. P. poskytl stěžovateli půjčku (co do částky 1 627 500 Kč splacenou dne 6. 12. 1993) jakožto "fyzická osoba", neboť je v rozporu s jeho vlastní výpovědí, a obecné soudy se rovněž nevypořádaly s existencí jejich pohledávky za svědkyní Alenou Bordovskou "ve výši min. 2 500 000 Kč z titulu nezaplacené kupní ceny za zakoupenou nemovitost (objekt restaurace)"; ta přitom překračuje výši soudy zjištěné škody a důvody jejího neuhrazení spočívají v soudním sporu se společností KOSMOPOL s. r. o., která působí "kontraproduktivně" též potud, že opakovaně odmítla dohodu se stěžovatelem o "vyrovnání pohledávek formou prodeje nemovitostí". Stěžovatelka samostatně posléze poukazuje na to, že se v "obchodních aktivitách" stěžovatele "zcela neorientovala" a neměla ani "dostatečnou povědomost o majetkových poměrech".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve vztahu k rozhodnému (skutkovému) kontextu argumentace stěžovatelů je namístě předně zaznamenat, že Ústavní soud standardně proklamuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) však odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Co do posouzení stěžovateli tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy, nepodává. Oba soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatelů, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry (finalizované odvolacím soudem) v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatelů k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s jejich námitkami již adekvátně vypořádaly; jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené (resp. byla učiněna skutková zjištění mimo rozumnou pochybnost), pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřípustně ignorovaly princip in dubio pro reo.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu