ECLI:CZ:US:2009:3.US.2758.09.1
sp. zn. III. ÚS 2758/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Renatou Vaškovou, advokátkou se sídlem Nádražní 188, Rožnov pod Radhoštěm, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2008 č. j. 9 Cmo 157/2008-57, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2008 č. j. 9 Cm 13/2006-41, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2009, napadá stěžovatel dle jejího petitu oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, které podle jeho názoru porušily jeho vlastnické právo ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Ve vztahu k napadeným rozsudkům stěžovatel namítá, že projednávaná věc byla posouzena v rozporu s hmotným právem, přičemž ve věci aplikovaná soudní rozhodnutí na meritum věci nedopadají, neboť se má jednat o právní otázku, která dosud v rozhodování soudů nebyla řešena.
Stěžovatel tvrdí, že řádně a včas uplatnil námitku svého vlastnictví k zámkové dlažbě položené na pozemcích ve vlastnictví úpadkyně, která prý byla nesprávně správcem konkursní podstaty zapsána do seznamu majetku podstaty jako součást předmětných pozemků, nikoli jako samostatná věc ve smyslu právním. Konkursní soud jeho vlastnickému právu údajně neposkytl náležitou ochranu, neboť jeho excindační žalobě nevyhověl.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel především tvrdí, že volně ložená zámková dlažba není součástí pozemků, neboť se skládá ze skladebních prvků, jejichž oddělením od pozemku nedojde k jeho poškození či znehodnocení a nejde proto o součást věci ve smyslu ustanovení §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Předmětné pozemky prý mohou plnit stejnou funkci i bez zámkové dlažby, protože žádná funkční vazba mezi nimi dána není.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 3. 2008 č. j. 9 Cm 13/2006-41 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Mgr. Lukáši Stočkovi, správci konkursní podstaty úpadkyně -společnosti FRENAS,
a. s., kterou se domáhal vyloučení věci - dlažby nacházející se na pozemcích blíže specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (výrok I.). Důvodem zamítnutí žaloby stěžovatele bylo zjištění soudu, že "zámková dlažba nebyla do seznamu správcem konkursní podstaty zapsána jako samostatná věc, ale jako součást předmětných pozemků", které byly a jsou ve vlastnictví úpadkyně.
Závěrem soud prvního stupně poukázal také na skutečnost, že v dané věci je dán peněžitý nárok stěžovatele z titulu bezdůvodného obohacení majetku konkursní podstaty úpadkyně, o němž bylo kladně rozhodnuto v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 9 Cm 11/2006.
Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil odvolací soud, který konstatoval, že i když stěžovatel nechal zbudovat zámkovou dlažbu na předmětných pozemcích na své náklady v době, kdy je měl v nájmu, po jejich zpevnění položením dlažby se tato dlažba stala součástí předmětných pozemků.
Stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2009 č. j. 29 Cdo 501/2009-94 odmítnuto jako nepřípustné [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
III.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené pro její projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V projednávané věci stěžovatel směřuje svoji ústavní stížnost podle jejího petitu, jímž je Ústavní soud zásadně vázán, pouze proti oběma rozsudkům obecných soudů, i když zachování lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu odvíjí od doručení usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, proti usnesení dovolacího soudu stěžovatel žádné výhrady nevznáší, pouze konstatuje obsah svého dovolání. Za této situace Ústavní soud zkoumal, zda projednávaná ústavní stížnost byla ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího soudu a soudu prvního stupně podána včas.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V předmětné věci bylo dovolání podáno proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání by v dané věci byla možná, pokud by rozsudek odvolacího soudu řešil otázku, kterou by dovolací soud shledal po právní stránce za zásadně významnou [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Stěžovatel považoval dovolání za přípustné pro řešení otázky, zda je dlažba samostatnou věcí ve smyslu právním nebo součástí pozemků, na nichž je položena, aniž vzal v úvahu, že odvolací soud své rozhodnutí na posouzení takové právní otázky nezaložil. Důvodem potvrzujícího výroku odvolacího soudu bylo zjištění, že dlažba není v soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně sepsána jako samostatná věc, ale jako součást předmětných pozemků. Proto nebyl naplněn jeden z předpokladů, za nichž bylo možné vyhovět excindační žalobě stěžovatele. Dovolací soud z tohoto důvodu nemohl zvažovat přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné být nemohlo.
Jinak řečeno, stěžovatel sice uplatnil v dovolání obecně způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení takové právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Není tedy rozhodné, zda její řešení má či podle mínění stěžovatele může mít případný obecný význam či judikatorní přesah pro řešení případů právně obdobných, neboť jím nastolená otázka byla pro dovolací přezkum v projednávané věci bezcenná a její hodnocení nemá na výsledek sporu vliv.
Důsledkem odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, pokud se tak stalo, jako je tomu v projednávané věci, nikoli z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, je nemožnost zachování lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Za této situace je nutné počítat šedesátidenní lhůtu k podání ústavní stížnosti (podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, ale od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, tedy v dané věci rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2008 č. j. 9 Cmo 157/2008-57.
Protože však ústavní stížnost proti rozsudkům odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla podána až po rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, je zřejmé, za tato zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla stěžovatelem dodržena.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť byla podána po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj