ECLI:CZ:US:2009:3.US.278.09.1
sp. zn. III. ÚS 278/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. H., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2008 č. j. 25 Co 160/2008-340, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a JUDr. K. F., CSc., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2009, napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2008 č. j. 25 Co 160/2008-340, a tvrdí, že postupem Krajského soudu v Praze bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek a právo na ochranu tohoto vlastnictví (článek 11 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu (článek 36 odst. 1 Listiny), přičemž v průběhu řízení bylo porušeno i její právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka rovněž uvádí, že výše označený soud porušil svým rozhodnutím i články 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka poznamenává, že v řízení před obecnými soudy se domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem identifikovaným ve výroku II. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 10. 2007 č. j. 6 C 1820/2001-227 (dále jen "předmětné nemovitosti") z toho důvodu, že jako vlastník předmětných nemovitostí je zapsán v katastru nemovitostí vedlejší účastník, přičemž právním důvodem převodu vlastnictví a tedy i změny zápisu v katastru nemovitostí měla být kupní smlouva, jejíž uzavření s vedlejším účastníkem jako nabyvatelem předmětných nemovitostí stěžovatelka zcela popírá.
Krajskému soudu v Praze stěžovatelka konkrétně vytýká, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy, přičemž důkazy již provedené údajně hodnotil nesprávně, takže závěry z nich vyvozené jsou v rozporu s provedeným dokazováním. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje skutečnost, že krajský soud zcela pominul veškerá vyjádření vedlejšího účastníka o datu uzavření zmíněné kupní smlouvy, kdy vedlejší účastník prý uváděl jako datum jejího uzavření "jaro roku 2000", avšak krajský soud tuto pro rozhodnutí ve věci zásadní otázku posoudil odlišně - jako "období mezi 29. 12. 2000 a 2. 1. 2001", aniž by pro takový závěr svědčil jakýkoli v řízení provedený důkaz.
II.
Jak se zjišťuje z listinných příloh, Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 17. 10. 2007 č. j. 6 C 1820/2001-227 ve věci stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) proti vedlejšímu účastníkovi (dříve žalovanému) o žalobě na určení vlastnictví předmětných nemovitostí rozhodl tak, že pod bodem I. výroku zastavil řízení o vzájemném návrhu vedlejšího účastníka řízení a pod bodem II. žalobu stěžovatelky zamítl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2008 č. j. 25 Co 160/2008-340 poté, co změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení, odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud poukázal na výsledky jím doplněného dokazování a skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž dospěl k závěru, že i když nebylo nepochybně prokázáno datum uzavření sporné kupní smlouvy, jsou jí smluvní strany vázány. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatelka neprokázala, že "kupní smlouva ze dne 2. 1. 2001 je absolutně neplatná".
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky a předpoklady pro její meritorní projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí (viz čl. II.), že ústavní stížnost je včasná, neboť splňuje podmínku uvedenou v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tedy že byla podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Ohledně přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) stěžovatelka dovozuje, že v předmětné věci je dovolání, s ohledem na potvrzující výrok odvolacího soudu, přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tj. dospěje-li dovolací soud k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.). Protože podle jejího názoru není možné předvídat, jaký závěr si dovolací soud učiní o této otázce, podala stěžovatelka (současně) ústavní stížnost.
Výše uvedená úvaha stěžovatelky o přípustnosti její ústavní stížnosti není správná, neboť stěžovatelka dovolání skutečně podala, jak bylo zjištěno telefonickým dotazem u Okresního soudu Praha - západ, a do doby podání ústavní stížnosti o tomto mimořádném opravném prostředku nebylo rozhodnuto.
Ústavní stížnost podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy slouží jako procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ochrany práv konkrétního subjektu prostředkem subsidiárním. Princip subsidiarity ústavní stížnosti v praxi tedy znamená, že předpokladem zahájení řízení o ústavní stížnosti je nutnost vyčerpat před jejím podáním všechny procesní prostředky před konkrétními orgány veřejné moci, které právní řád České republiky konkrétnímu subjektu poskytuje; nerespektování tohoto principu s sebou nese nutnost odmítnout ústavní stížnost pro její nepřípustnost (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyjádřením materiální stránky uvedeného principu jsou kompetence Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům subjektu teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována jinými orgány veřejné moci.
Jinak řečeno, subsidiarita ústavní stížnosti znamená realizaci ústavně garantovaného principu dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud tedy právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech jednotlivce příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě Nejvyšší soud, bylo by zásahem do jeho pravomoci a tedy i porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval.
Novela zákona o Ústavním soudu (účinná od 1. 4. 2004) v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vymezila nepřípustnost ústavní stížnosti podrobněji - jako nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje. To však neplatí v případě podání mimořádného opravného prostředku, který orgán veřejné moci, který o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se zjevně jedná o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Jinak řečeno platí, že pokud fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nemůže Ústavní soud za této situace odmítnout ústavní stížnost pro její nepřípustnost. Naopak, pokud výše uvedený subjekt mimořádný opravný prostředek uplatnil, avšak bylo by o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustným, je podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím zachována.
Stěžovatelka podala návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud posoudil dovolání jako nepřípustné z důvodu závisejícího na jeho posouzení, není možné ústavní stížnost brojící proti rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, případně rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, počne běžet stěžovatelce až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se domnívá, že jí tvrzený zásah do jejích práv je možné odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. V případě, že by vyčkával rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel i ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a dovolání, aniž by k takovému postupu, jak je výše popsáno, byl objektivní důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze tedy v současné době předjímat a podání ústavní stížnosti je proto předčasné.
Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby tato zohlednila i průběh a výsledky dovolacího řízení.
S ohledem na již uvedené skutečnosti, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2009
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj