ECLI:CZ:US:2009:3.US.2790.08.1
sp. zn. III. ÚS 2790/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STIV s. r. o., se sídlem Karlovy Vary, Stará louka 328/60, zastoupené JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou v Karlových Varech, krále Jiřího 1703/19, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2007 č. j. 10 Co 482/2006-262, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 11. 2008, doplněnou podáním ze dne 28. 1. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2007 č. j. 10 Co 482/2006-262.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".
Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána opožděně a současně je zde dán i důvod její nepřípustnosti.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci a z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. 7. 2006 sp. zn. 16 C 166/2001 vyhověl žalobě stěžovatelky vůči dvěma žalovaným a určil, že (blíže konkretizované) zástavní právo neexistuje. První žalovaná podala odvolání, na základě kterého rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 24. 5. 2007 č. j. 10 Co 482/2006-262 tak, že prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Stěžovatelka podala dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3791/2007-298 zamítl pro neopodstatněnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu jí bylo doručeno dne 9. 9. 2008.
Dotazem u Okresního soudu v Karlových Varech (č. l. 17 spisu Ústavního soudu) Ústavní soud zjistil, že rozsudek Nejvyššího soudu byl stěžovatelce doručen prostřednictvím právní zástupkyně - advokátky JUDr. Vlkové dne 4. 9. 2008.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána opožděně.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, právního nebo jiného právního řízení.
V dané věci byl rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práv stěžovatelky rozsudek Nejvyššího soudu, který jí byl doručen dne 4. 9. 2008. Ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě (procesněprávní lhůta) dne 10. 11. 2008. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost byla podána po 60denní zákonné lhůtě.
Ústavní soud proto postupoval tak, že ústavní stížnost odmítl pro její opožděnost dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Současně Ústavní soud poukazuje na to, že i kdyby vycházel z údaje stěžovatelky o doručení rozsudku Nejvyššího soudu dne 9. 9. 2008 (lhůta by tak byla zachována), je zde dán důvod, aby Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.
Jak je zřejmé z výše uvedených skutečností, proti odvolacímu rozsudku bylo podáno (samotnou stěžovatelkou) dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2008. Nejvyšší soud se zabýval v plném rozsahu stěžovatelčinými námitkami uvedenými v dovolání; obdobné námitky stěžovatelka vznesla též v ústavní stížnosti.
Stěžovatelka (však) v ústavní stížnosti požaduje toliko zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Na výzvu Ústavního soudu také v podání ze dne 28. 1. 2009 uvedla, že požaduje toliko zrušení odvolacího rozsudku.
Ústavní stížnost vychází z principu subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), tedy je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také vyplývá požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, bylo-li by z řízení o ústavní stížnosti vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95 in: Sb.n.u.ÚS sv. 7, str. 331, a dále usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01 ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 703/02 ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 230/03 ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. I. ÚS 649/04 ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 666/04 ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 78/05 ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 1170/07 ze dne 31. 1. 2008, ad., všechna dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Za situace, kdy Nejvyšší soud meritorně přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a konstatoval neopodstatněnost dovolání stěžovatelky (po přezkumu jejích námitek), bylo s ohledem na princip subsidiarity a princip právní jistoty nezbytné, aby byl ústavní stížností napaden i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3791/2007-298.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu