ECLI:CZ:US:2009:3.US.2846.08.1
sp. zn. III. ÚS 2846/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva Útvina v Krásném Údolí, se sídlem v Krásném Údolí, zastoupeného Mgr. Věrou Fořtovou, advokátkou v Karlových Varech, U Brodu 74, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 28 Cdo 465/2008-373 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 56 Co 444/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 18. 11. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 28 Cdo 465/2008-373 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 56 Co 444/2006.
Ze stěžovatelem předložených rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že žalobkyně (resp. později nastoupivší tři žalobci) se domáhala proti stěžovateli náhrady za živý a mrtvý inventář a za znehodnocení nemovitostí. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že žalobkyně je osobou oprávněnou dle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Uložil stěžovateli povinnost uhradit částku 85 180,- Kč na inventáři a částku
22 240,- Kč (původně 111 200,- Kč staré měny) za nemovitost; celkem tedy částku 107 420,- Kč. Ohledně částky 321 044,- Kč žalobu zamítl.
Stěžovatel podal odvolání. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že uložil stěžovateli zaplatit každému ze tří žalobců 16 214,50 Kč a ohledně částky 58 776,50 Kč žalobu zamítl. Na základě provedených důkazů a dohod účastníků řízení před odvolacím soudem dospěl k závěru, že žalobcům náleží náhrada za znehodnocení stavby - stodoly a za mrtvý a živý inventář ve výši 47 461,30 Kč (na náhradě za znehodnocení stavby ve výši 39 309,- Kč a náhradě za inventář ve výši 177 245,30 Kč stěžovatel uhradil částku 169 093,- Kč) a náhrada za zaniklé tři stavby ve výši
1 182,- Kč. Z celkové částky 48 643,30 Kč přiznal každému ze tří žalobců jednu třetinu ve výši 16 214,50 Kč.
Stěžovatel podal dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti přímo neuvedl, jaká jeho ústavně zaručená práva měla být porušena, avšak formuloval určité námitky. Stěžovatel obecně odkázal na svá podání a vyjádření před obecnými soudy, konkrétně zmínil vyjádření ze dne 14. 5. 2007. Uvedl, že spor trval 13 let, avšak pokud by soudy jednaly bez prodlení, nenastaly by patrně změny v jejich rozhodovací činnosti. Stěžovatel namítl, že odvolací soud a Nejvyšší soud hodnotily důkazy zavádějícím způsobem a některé důkazy opomenuly. Stěžovatel považuje napadená dvě rozhodnutí za nesprávná pro omyl ve výpočtu. Konkrétně poukázal na své odvolání ze dne 12. 6. 2002 a uvedl, že náhrada za znehodnocenou stodolu a studnu byla (v důsledku znaleckého posudku) snížena na částku 39 309,- Kč, tedy celková náhrada měla být 201 217,- Kč, a plněním ve výši 169 093,- Kč měla zůstat stěžovateli k úhradě (toliko) částka 32 124,- Kč.
Ústavní stížnost je ohledně námitky o délce řízení nepřípustná, resp. ve vztahu k tvrzení o možnosti jiných (meritorních) rozhodnutí zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že v případě kratšího řízení by soudy rozhodly jinak (resp. by svá rozhodnutí neměnily), toto tvrzení není nijak konkretizované, není zřejmé, co měl stěžovatel na mysli, jaký zásah do jeho ústavních práv, a jedná se spíše o domněnku. Ústavní soud proto z tohoto pohledu považoval stěžovatelovu námitku za zjevně neopodstatněnou.
Pokud však stěžovatelova námitka mířila toliko proti nečinnosti či průtahům, Ústavní soud ji považuje za nepřípustnou.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V předmětném případě vyplývá, že věc již byla skončena rozsudkem Nejvyššího soudu dne 25. 9. 2008. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti poukazuje na porušení jeho práv v důsledku průtahů řízení ve fázi, kdy nalézací řízení již bylo skončeno. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí uvedeného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a uvedeného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy (skončeného) řízení, když to přísluší jiným orgánům veřejné moci (viz také nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Další námitky stěžovatele považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
V dané věci Ústavní soud důvod pro kasaci neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko obecně uvádí, že soudy hodnotily důkazy zavádějícím způsobem, některé důkazy opomenuly a dopustily se omylu ve výpočtu. Stěžovatel neuvedl, jaké z důkazů považuje za opomenuté, tedy jaké důkazy soudy měly provést a neprovedly, a tento postup neodůvodnily, nebo s jakými provedenými důkazy se vůbec nevypořádaly. Stěžovatel pouze poukázal na znalecký posudek s tím, že (dle něj) znehodnocení stodoly bylo sníženo na částku 39 309,- Kč. Závěr o ocenění znehodnocení stodoly na částku 39 309,- Kč však učinil i odvolací soud na str. 4 jeho rozsudku. Z tohoto tedy případné opomenutí znaleckého posudku nevyplývá. Jiné důkazy stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl a není tak zřejmé, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Stejně tak pokud jde o stěžovatelovo obecné tvrzení o zavádějícím hodnocení důkazů a početním omylu, ani zde stěžovatel neuvedl nic konkrétního, resp. nic, z čeho by byla zřejmá ústavněprávní rovina jeho námitek. Pouze v ústavní stížnosti konstatoval svůj závěr (tvrzení) o částce 39 309,- Kč za znehodnocení stodoly (pozn.: totožně odvolací soud ve svém rozsudku), částce 201 217,- Kč na "celkové náhradě", částce 169 093,- Kč jako již uhrazené (pozn.: totožně odvolací soud ve svém rozsudku), a částce 32 124,- Kč jako zbývající k plnění. Z ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatel tvrdil, že závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, spíše se jeví, že stěžovatel s početními závěry soudů polemizuje a předkládá jiné konečné početní závěry (a to bez bližší argumentace). Ústavní soud přitom není povolán k tomu, aby domýšlel, jaké konkrétní skutečnosti a postupy obecných soudů považuje stěžovatel za porušení jeho ústavních práv a z jakého důvodu. Je naopak povinností stěžovatele uvést (tvrdit), jaká ústavně zaručená práva a jakým způsobem byla porušena. Stěžovatelův odkaz na jeho odvolání (to přiložil k ústavní stížnosti) či obecně všechna jeho podání v nalézacím řízení pak také nenasvědčují porušení ústavních práv. Podání (včetně odvolání) stěžovatele byla obecným soudům při rozhodování známa, přičemž je třeba mít na zřeteli, že Ústavní soud není obecným soudem, který by měl podrobně zkoumat celý průběh řízení a všechna podání stěžovatele a provádět jakousi skutkovou (početní) či podústavní kontrolu či hodnocení postupu obecných soudů.
K uvedenému Ústavní soud podotýká, že z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, že by tento soud postupoval libovolně, nehodnotil provedené důkazy zákonným způsobem či své závěry neodůvodnil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu