ECLI:CZ:US:2009:3.US.2858.08.1
sp. zn. III. ÚS 2858/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské nám. 80, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008 č. j. 29 Odo 1318/2006-335, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006 č. j. 12 Cmo 426/2005-273 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 17. 6. 2005 č. j. 36 Cm 127/2004-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu bylo upřeno právo na spravedlivé soudní řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a to ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel (jeden ze žalovaných v řízení před obecnými soudy) v okolnosti, že soud prvního stupně a soud odvolací se odmítly zabývat jeho námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně (AB - CREDIT, a.s.), již dovozoval z porušení ustanovení §13 odst. 7 zákona č. 239/2001 Sb., resp. z nedostatku "souhlasu ministerstva s bezúplatným převodem směnky".
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, sp. zn. 36 Cm 127/2004, se podává, že tamní soud vydal (též proti stěžovateli) směnečný platební rozkaz na základě směnky vystavené společností EKON Dašice, a. s., kterou avaloval stěžovatel spolu s dalšími dvěma žalovanými; v řízení o námitkách žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu pak soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. 6. 2005 č. j. 36 Cm 127/2004-205 tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává (vůči všem žalovaným) v platnosti. Ke stěžovatelově námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně soud nepřihlížel s odůvodněním, že byla uplatněna opožděně. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2006 č. j. 12 Cmo 426/2005-273 toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2008 č. j. 29 Odo 1318/2006-335 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu neshledal zásadně právně významným. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že nedostatek věcné legitimace je důvodem pro zamítnutí žaloby a nikoli nedostatkem podmínky řízení, k němuž přihlíží soud kdykoli za řízení.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně povinností obecných soudů.
Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Posuzována z uvedených hledisek, stěžovatelova ústavní stížnost neobstojí.
Obecné soudy se v řízení chovaly způsobem, který podřadit výše vymezeným situacím, v nichž je zásah Ústavního soudu (ve smyslu kasace napadených rozhodnutí) opodstatněný, nelze. Stěžovateli lze přisvědčit, že jednu z komponent práva na spravedlivý proces představuje povinnost soudu zabývat se návrhy a námitkami účastníků řízení, avšak i pro uplatnění těchto procesních práv je nezbytné, aby účastníci řízení zachovali zákonem stanovený postup, tj. především aby své námitky předložili včas, pakliže tak zákon stanoví. Povinnost respektovat procesní předpis (občanský soudní řád) nestíhá toliko soudy, ale i účastníky řízení; obecné soudy pak zcela správně nepřihlížely k opožděně uplatněné námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, jelikož byly povinny vycházet ze zásady koncentrace řízení, obsažené ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř. Právní názor, jímž odmítly hodnotit nedostatek věcné legitimace jakožto absenci podmínky řízení (k níž by mohlo být přihlíženo kdykoli), je evidentně správný a judikatorně (i doktrinálně) nepochybný, pročež mu znaky nepředvídatelného, resp. "libovolného" výkladu práva (ve smyslu uvedeném výše) připínat samozřejmě nelze. Že stěžovatel nepřípustně nerozlišuje mezi aktivní věcnou legitimací a nedostatkem způsobilosti být účastníkem řízení je patrné i z ústavní stížnosti, jestliže zamítnutí návrhu a zastavení řízení klade na roveň. Ostatně odvolací soud stěžovateli vysvětlil, že jeho námitka by věcně neobstála, ani kdyby se jí zabývat (ve smyslu §175 odst. 4 o. s. ř.) mohl.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele.
Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (srov. ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba. Požadavku stěžovatele, aby stát zaplatil náklady jeho zastoupení, nemůže být vyhověno proto, že jeho návrh byl odmítnut (srov. ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu