ECLI:CZ:US:2009:3.US.2902.08.1
sp. zn. III. ÚS 2902/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. L. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem v Třeboni, Březanova 84/I, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1063/2006 a ze dne 3. 9. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1094/2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2008 sp. zn. 3 To 68/2007 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 17 T 4/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 11. 2008, k výzvě Ústavního soudu doplněnou prostřednictvím právního zástupce podáním ze dne 14. 1. 2009, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a že jejich postup je odepřením spravedlnosti a jako takový je v rozporu i s ustanovením čl. 90 věty první Ústavy České republiky. Současně navrhl, aby Ústavní soud ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu rozhodl tak, že se od potrestání podle §24 odst. 1 trestního zákona upouští.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1063/2006 byl (mimo jiné) podle §265k odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím §261 trestního řádu zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006 sp. zn. 3 To 65/2005 v celém výroku o trestu odnětí svobody a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2005 sp. zn. 17 T 15/2003 ve výroku o peněžitém trestu a trestu propadnutí věci a dále jím bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu stěžovatelovo dovolání.
Poté Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 17 T 4/2007, jenž je rovněž napaden touto ústavní stížností, rozhodl podle §259 odst. 1 trestního řádu (kromě dalšího) tak, že se stěžovatel podle §148 odst. 3 trestního zákona odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a že se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu 4 let; dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 200 000 Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 15. 2. 2008 sp. zn. 3 To 68/2007 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu zrušil a znovu rozhodl, že se stěžovatel podle stejného ustanovení odsuzuje ke stejnému trestu, jeho výkon se však odkládá na kratší zkušební dobu, a to v trvání 2 let. Stěžovatelem posléze podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 9. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1094/2008, taktéž napadeným touto ústavní stížností, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v daném soudním řízení poukazoval na to, že od roku 2005, v důsledku změny daňových zákonů a společenských poměrů, nebylo jeho jednání, pro které byl stíhán, s to naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle §148 trestního zákona. Dále vyslovuje názor, že předpisy upravující trestní řízení nejsou schopny reagovat na situaci, kdy byl na základě podaného dovolání jednoho ze spoluobviněných zrušen dovolacím soudem toliko výrok o trestu s tím, že výrok o vině je správný a pravomocný; tím je prý "osobě nacházející se v totožném právním postavení" odpíráno právo na projednání ústavní stížnosti směřující do dovolacím soudem projednané a zamítnuté části výroku o vině. To se mělo stát ve stěžovatelově věci, kdy předchozí ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. I. ÚS 113/07, byla odmítnuta s odůvodněním, že trestní věc byla vrácena před soud prvního stupně a výrok o trestu tak nemohl právně existovat. Vydáním usnesení ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1137/07 mělo být Ústavním soudem znemožněno podání stížnosti na Českou republiku pro porušení práva na spravedlivé řízení dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože - jak opakuje stěžovatel - odsuzující rozsudek neexistoval a nezbylo než po opětovném projednání podat v otázce trestu dovolání. Porušení svého ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel odůvodnil odkazem na odůvodnění svých odvolání a dovolání i svou předchozí ústavní stížnost s tím, že jeho jednání z důvodů, jak byly uvedeny shora, nemůže naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Domáhá-li se stěžovatel, aby Ústavní soud rozhodl o tom, že se upouští od potrestání podle §24 odst. 1 trestního zákona, jedná se o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Podle čl. 90 věty první Ústavy České republiky o vině a trestu za trestné činy rozhodují obecné soudy. Tomu koresponduje i ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu, které upravuje kompetence Ústavního soudu mj. v řízení o ústavních stížnostech. V daném případě je třeba poukázat na ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého lze na základě ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, takové rozhodnutí toliko zrušit.
Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1063/2006, a to v části, kterou bylo skončeno rozhodování obecných soudů o stěžovatelově vině, toto již bylo předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu na základě předchozí ústavní stížnosti, která byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 1137/07 a o níž bylo rozhodnuto dne 11. 4. 2007. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno v roce 2007, z čehož je patrno, že lhůta k podání ústavní stížnosti stanovená v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nebyla dodržena.
Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda nejde o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě tvrdí, že jeho jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu. Tato námitka, směřující do rozhodnutí obecných soudů o stěžovatelově vině, nemůže obstát již jen z toho důvodu, že touto ústavní stížností napadená rozhodnutí (samozřejmě s výjimkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1063/2006, o němž bylo pojednáno výše) byla vydána pouze ve věci stěžovatelova trestu. K tomu je třeba doplnit, že Ústavní soud se ústavností rozhodnutí o vině již zabýval ve shora uvedeném usnesení, přičemž v podstatě tutéž námitku, tedy že došlo k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost, důvodnou neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá porušení svých procesních práv, k němuž prý došlo v důsledku zrušení rozsudku soudu prvního a druhého stupně ve výroku o trestu. Ústavnímu soud však z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, v čem má takové porušení spočívat. Stěžovatel měl po vydání částečně zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu možnost uplatnit v pokračujícím řízení své argumenty a proti uloženému trestu brojit v opravných prostředcích, což se také stalo, stejně tak měl možnost napadnout příslušná rozhodnutí další, nyní posuzovanou ústavní stížností. Stěžovatel taktéž v ústavní stížnosti blíže nevysvětlil svou námitku, že (zřejmě) měl být v důsledku daného procesního postupu omezen v možnosti obrátit se na Evropský soud pro lidská práva. Za těchto okolností (a v této fázi) se však taková úvaha jeví jako spekulativní.
Jde-li o otázku uloženého trestu, samotná ústavní stížnost žádnou argumentaci neobsahuje, stěžovatel pouze poukazuje na obsah svých podání učiněných v řízení před obecnými soudy, jakož i na svou předchozí ústavní stížnost. Ústavní soud ale v této souvislosti připomíná, že ústavní stížnost je specifickým prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, čemuž také musí odpovídat argumentace v ní obsažená. Ústavní soud, jak opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, není "superrevizní" instancí v systému obecného soudnictví. Jako takovému mu proto nepřísluší vyhledávat eventuální vady soudních rozhodnutí a řízení jim předcházejícího a následně posuzovat, zda (snad) nezasahují do ústavní roviny. Naopak je na stěžovateli, aby sám vymezil, v čem konkrétně spatřuje porušení svého ústavně zaručeného základního práva či svobody. Pouhý odkaz na argumentaci uplatněnou v opravných prostředcích v řízení před obecnými soudy je tedy nutno pokládat za nedostatečný. Kromě toho z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že obecné soudy se stěžovatelovou argumentací zabývaly, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ji pak zčásti shledal opodstatněnou a stěžovatelův trest zmírnil. Skutečnost, že stěžovatel tento trest považuje za příliš přísný, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti, tedy snad až na skutečně extrémní disproporcionalitu, což však Ústavním soudem shledáno nebylo. Nezbývá proto než konstatovat, že v daném případě nic nesvědčí tomu, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu