ECLI:CZ:US:2009:3.US.2964.07.1
sp. zn. III. ÚS 2964/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 8. 2007 č. j. 28 Cdo 2908/2007-149, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2006 č. j. 15 Co 471/2006-133 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 7. 2006 č. j. 4 C 178/2005-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2007 a doplněnou podáním doručeným dne 4. 3. 2008, se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o převod pozemků, v němž vystupovala na straně žalobkyně.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených listin zjistil, že shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaný, Pozemkový fond ČR, byl povinen uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž stěžovatelka uzavřela řadu smluv o postoupení pohledávky s fyzickými osobami, které měly statut oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), podle odpovídajících rozhodnutí pozemkových úřadů, jež sice nabyla právní moci, avšak nárok na vydání náhradních pozemků nebyl do doby postoupení pohledávky na stěžovatelku uspokojen.
Soudy obou stupňů posoudily zánik nároku stěžovatelky na převod náhradních pozemků podle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. s odůvodněním, že lhůta pro převod pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Na tomto závěru nemění nic ani nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb., který zrušil §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ale pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům, nikoli však ve vztahu k postupníkům.
Odvolací soud dospěl k závěru, že lhůty uvedené ve shora uvedených ustanoveních nejsou lhůtami promlčecími, ale jejich charakter se řídí ustanovením §578 občanského zákoníku s tím, že práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny. K zániku práv a povinností omezených na určitou dobu dochází samotným uplynutím doby, aniž jsou k tomu třeba další právní skutečnosti, na rozdíl od prekluze. Prekluzi práva lze zabránit jeho včasným uplatněním, avšak právo omezené na dobu určitou zaniká uplynutím doby bez ohledu na to, zda bylo uplatněno. Odvolací soud dále konstatoval, že ve smyslu zákona o půdě nedošlo k zániku restitučních nároků stěžovatelky, ale pouze ke ztrátě nároku na vydání náhradních pozemků, který se přeměnil na právo na finanční náhradu a toto právo trvá. Odvolací soud spatřoval důvod pro nevyhovění žalobě též s ohledem na skutečnost, že žalobkyně jako postupník nabyla restituční nároky až v letech 2004 a 2005.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Dovolací soud při svém rozhodnutí vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, podle které "pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v §33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v čl. VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Je nutné vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob." (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 2259/2006).
Dovolací soud ve shodě se soudem odvolacím zaujal názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Dovolací soud zdůraznil, že tuto judikaturu zastává i nadále.
Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud a ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se všemi rozhodnutími obecných soudů, která považuje za nesprávná. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy ústavně nekonformním způsobem vykládají a aplikují normy jednoduchého práva. Stěžovatelka "z opatrnosti" opakuje argumentaci, kterou již předkládala před obecnými soudy. Polemizuje především s výkladem příslušných ustanovení zákona o půdě, s charakterem lhůty dle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, namítá nedostatečné plnění povinností ze strany Pozemkového fondu a nesouhlasí se shora uvedeným nálezem Ústavního soudu.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti Okresní soud v Klatovech, Krajský soud v Plzni, Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka, Pozemkový fond ČR. Okresní soud v Klatovech ve vyjádření pouze uvedl, že rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu, odvolací a dovolací soud odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Pozemkový fond ČR se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil a vzdal se postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům. Jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je nesouhlas stěžovatelky s výkladem a aplikací zákonných ustanovení na uspokojení jejích restitučních nároků tak, jak je učinily obecné soudy v napadených rozhodnutích. V této souvislosti je nejprve třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatelka zastává výklad lišící se od výkladu přijatého v napadených rozhodnutích, sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud dále připomíná, že je to právě Nejvyšší soud, který je v rámci soustavy obecných soudů tím soudním orgánem, jemuž ex lege přísluší výklad norem podústavního práva (§14 zákona č. 6/2002 Sb.) a je právě jeho rolí - nikoli tedy rolí Ústavního soudu - také výklad podústavního práva sjednocovat.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů a instruovat je, jakým způsobem mají aplikovat a vykládat právní normy na jednotlivé případy. Výjimku by představovala situace, kdyby obecné soudy zasáhly do ústavně zaručeného práva. K takovému případu však v posuzované věci nedošlo, ostatně ani sama stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv netvrdí, namítá pouze nesprávnou aplikaci a výklad běžného práva bez ústavněprávního přesahu.
Jednotlivými argumenty stěžovatelky, které opět předkládá v ústavní stížnosti, se již obecné soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně objasnily, jaké důvody je vedly k napadeným rozhodnutím. To ostatně vyplývá i z výše popsaného průběhu řízení a z citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu.
Ohledně námitky stěžovatelky stran nečinnosti Pozemkového fondu konstatoval dovolací soud již v obdobné věci stěžovatelky, že "s ohledem na dobu, kdy stěžovatelka koupila restituční nároky, nelze dovodit, že by Pozemkový fond postupoval svévolně a mařil tím její legitimní očekávání, že tyto nároky budou uspokojeny. Stěžovatelka si musela při nabývání pohledávek uvědomovat také rizika, která jsou spojená s takovou věcí" (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2007 č. j. 28 Cdo 2629/2007-176).
Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že na její případ by mělo být aplikováno rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 436/2007. K této otázce se již vyjádřil Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí tak, že " právní otázky, na jejichž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, byly řešeny v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, vycházející z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, jehož se stěžovatelka domáhá, představuje zcela ojedinělé vybočení z ustálené rozhodovací praxe, navíc zdůvodněné specifickými okolnostmi individuální věci."
K charakteru lhůty stanovené v ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se Ústavní soud vyjádřil již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, v němž dospěl k závěru, že jde o lhůtu prekluzivní. Pro takovou lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Po marném uplynutí prekluzivní lhůty se oprávněná osoba nemůže již domáhat práva na převod nemovitosti. Ústavní soud dále připomíná, že v posuzované věci došlo k zániku práva stěžovatelky na vydání náhradních pozemků, ale nadále jí zůstává nárok na finanční náhradu podle ustanovení §16 zákona o půdě.
Na rozdíl od stěžovatelky Ústavní soud nepovažuje interpretaci příslušných právních předpisů za nesprávnou a ústavně nekonformní. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto v dalším odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v částech, kde se zabývají námitkami stěžovatelky, uplatněnými znovu v ústavní stížnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu