ECLI:CZ:US:2009:3.US.2982.09.1
sp. zn. III. ÚS 2982/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. M., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem v Havířově, Moskevská 24a, proti usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství policie Severomoravského kraje, Územní odbor SKPV Karviná, 1. oddělení obecné kriminality, Havířská 1511, 735 06 Karviná-Nové Město ze dne 15. 8. 2009 č. j.: KRPT-29339-34/TČ-2009-070371 a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 15. 9. 2009 č. j. 1 ZT 254/2009-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť jimi měla být dotčena jeho základní práva garantovaná článkem 37 odst. 3 a článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, rozhodl policejní orgán v záhlaví označeným usnesením ze dne 15. 8. 2009, že se podle §160 odst. 1 tr. řádu zahajuje trestní stíhání stěžovatele jako obviněného z trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, jež však byla napadeným rozhodnutím státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 15. 9. 2009 zamítnuta jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Porušení základních práv stěžovatele mělo dle argumentace ústavní stížnosti spočívat v tom, že policejní orgán dne 15. 8. 2009 stěžovateli odepřel nahlédnutí do spisu, aniž zde byly dány závažné důvody pro takový postup dle §65 odst. 2 tr. řádu. Stěžovatel obsáhle polemizuje se skutkovými závěry, jimiž policejní orgán svůj postup odůvodnil. Další pochybení stěžovatel spatřuje v tom, že státní zástupce k jeho žádosti nepřezkoumal rozhodnutí policejního orgánu urychleně (§65 odst. 2 věta druhá tr. řádu), ale teprve s prodlevou 30 dnů (stěžovateli bylo toto rozhodnutí doručeno až 19. 9. 2009). Další námitky vznáší stěžovatel vůči postupu policejního orgánu při provádění rekognice před zahájením trestního stíhání, kdy mělo dojít jak k porušení jejích pravidel dle §104b trestního řádu, tak i k porušení zásad uvedených v ust. §158a tr. řádu, neboť nebyla splněna podmínka neodkladnosti úkonu. Stěžovatel má zato, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost skutečnostem, které uváděl na svou obhajobu, a zdůrazňuje, že k uvedeným pochybením došlo z části za situace, kdy byl zadržen ve smyslu §76 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k hrubému porušení jeho procesních práv a tudíž i práva na spravedlivý proces, a žádá proto zrušení uvedených rozhodnutí.
II.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně práv. Tato zásada vyplývá ze samotné kompetence Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, jestliže základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V trestních věcech je subsidiární charakter ústavní stížnosti judikaturou Ústavního soudu zdůrazňován zejména tam, kde se věc nachází teprve ve fázi řízení přípravného. V tomto stadiu Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 62/95, nověji pak namátkou usnesení sp. zn. III. ÚS 602/07, III. ÚS 623/09, dostupná v on-line databázi NALUS ).
V projednávané věci stěžovatel zcela nepřípadně staví Ústavní soud do role dozorčího orgánu, jenž by měl od počátku průběžně korigovat postup orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o zachování zákonnosti při provádění důkazů či respektování jeho práva na obhajobu (jehož součástí je i právo nahlížet do spisů dle §65 odst. 1 tr. řádu), rovnosti účastníků řízení či jiných náležitostí spravedlivého procesu. Taková role Ústavnímu soudu rozhodně nenáleží, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do pravomoci jiných orgánů, zejména státního zastupitelství a obecných soudů, pod jejichž ochranou se základní práva a svobody v trestním řízení především nacházejí [článek 4 Ústavy, dále viz např. ust. §157a, §174, §186 písm. c), písm. e) tr. řádu]. Proti eventuálnímu rozsudku nalézacího soudu, jenž by vzešel z řízení zatíženého ústavněprávně relevantními vadami, může stěžovatel brojit cestou řádných, popř. i mimořádných opravných prostředků [viz zejména postup odvolacího soudu dle §258 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu]. Teprve v případě neúčinnosti prostředků trestním řádem předpokládaných stěžovatel se může dovolávat ochrany svých základních práv před Ústavním soudem (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Dále je třeba zdůraznit, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti. Projednávaný návrh směřuje primárně proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Jde o rozhodnutí předběžného charakteru, jehož smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších úkonů v trestním řízení (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06). Ústavní soud zde může nanejvýš posuzovat, zda usnesení o zahájení trestního stíhání splňuje náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. řádu, což stěžovatel ve svém návrhu vůbec nesporuje (srov. sp. zn. III. ÚS 602/07). Pro úplnost lze připomenout, že k zahájení trestního stíhání postačuje odůvodněné podezření, že určitá osoba spáchala trestný čin a z povahy věci vyplývá, že v této rané fázi trestního řízení nelze vyžadovat, aby existovala jistota o spáchání trestného činu. Dojde-li později k zastavení trestního stíhání nebo ke zproštění obžaloby, nelze z toho bez dalšího dovozovat, že samotné zahájení trestního stíhání bylo protizákonné či dokonce protiústavní.
Neopodstatněnost ústavní stížnosti v projednávané věci vzniká již vzhledem ke skutečnosti, že předmětné trestní stíhání stěžovatele bylo ještě před podáním ústavní stížnosti podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 27. 10. 2009 č. j. 1 ZT 254/2009 - 29, jež bylo stěžovateli doručeno dne 2. 11. 2009. Eventuální dílčí procesní pochybení policejního orgánu či státního zástupce, pokud jde o dodržení zákonných podmínek dle §65 odst. 2 tr. řádu či 104b tr. řádu, jsou z hlediska ústavnosti tímto meritorním rozhodnutím zhojena. Má-li stěžovatel zato, že mu byla tvrzeným nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení způsobena škoda či jiná újma, jsou mu k dispozici prostředky dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu