ECLI:CZ:US:2009:3.US.3029.08.1
sp. zn. III. ÚS 3029/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: A) MVDr. F. Š. a B) H. Š., zastoupených JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2008 č. j. 17 Co 134/2008-94, a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. ledna 2008 č. j. 18 C 1462/2002-71, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a P. M. a M. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadají stěžovatelé obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jejich názoru byla porušena jejich základní práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž údajně došlo i k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, včetně čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé kromě polemiky s právním posouzením pravomocně skončené věci obecnými soudy tvrdí, že i když odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, učinil tak na základě jiných důvodů, než soud prvního stupně, přičemž údajně pro takový postup nebyly splněny podmínky zejména proto, že odvolací soud sám žádné "prokazování ve věci neprováděl", což mohlo odvolací soud vést jedině k postupu podle ustanovení §221 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nikoli však k potvrzujícímu výroku.
V souvislosti s meritem projednávané ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na právní závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu ze dne 1. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 349/03 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 42, pod č. 148, str. 199, dostupném rovněž na http://nalus.usoud.cz) a na stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. Cpjn 201/2005 k výkladu ustanovení §48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ").
K prokázání svých tvrzení stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud si jako "důkaz" od Okresního soudu ve Znojmě vyžádal "krátké zprávy o právních věcech vedených tímto soudem, jejichž účastníky jsou stěžovatelé", což prý má prokázat "oprávněnost" projednávané ústavní stížnosti.
II.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 14. 1. 2008 č. j. 18 C 1462/2002-71 ve věci stěžovatelů jako žalobců proti žalovaným P. M. a M. M. o uložení povinnosti zaplatit stěžovatelům částku 14 400,- Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného za dobu od listopadu 1999 do října 2002, žalobu zamítl (výrok I.) s tím, že stěžovatelé v žalovaném období nebyli vlastníky domu, v němž se nachází byt dříve pronajatý žalovaným, kteří v něm však v žalovaném období již nebydleli, neboť ho vyklizený předali podle pokynů tehdejšího pronajímatele J. B. dalšímu nájemníkovi.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2008 č. j. 17 Co 134/2008-94 pod bodem I. výroku potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, i když, jak sám uvedl, nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelé nejsou aktivně věcně legitimováni k předmětné žalobě proto, že nebyli v žalovaném období vlastníky domu, v němž se byt nachází a to z toho důvodu, že stěžovatelům svědčí vlastnické právo již od doby uzavření kupní smlouvy k předmětné nemovitosti v roce 1996. Na této skutečnosti nemohlo podle názoru odvolacího soudu nic změnit ani to, že stěžovatel sám kupní smlouvou uzavřenou v roce 1997 celou nemovitost nacházející se ve společném jmění obou stěžovatelů prodal společnosti MKSK-ALFA, s. r. o., která ji následně v témže roce prodala J. B., neboť stěžovatelce bylo rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 4. 2006 č. j. 11 C 1784/2004-99 na základě jí uplatněné námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy v rámci jí podané určovací žaloby vyhověno s tím, že vlastnicí předmětné nemovitosti je stěžovatelka.
Za použití ustanovení §3 odst. OZ dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba stěžovatelů není důvodná, neboť nelze požadovat po žalovaných zaplacení nájemného za období, v němž předmětný byt nejen neužívali, ale naopak byli přesvědčeni o ukončení svého nájemního vztahu k němu ústní dohodou s J. B., o němž se důvodně domnívali, že je vlastníkem a pronajímatelem bytu, neboť jako vlastník nemovitosti vystupoval a svědčil mu v tomto ohledu i zápis v příslušných operátech katastru nemovitostí.
Protože tedy žalovaní nevěděli a ani vědět nemohli, že vlastnictví nemovitosti je předmětem určovací žaloby, posoudil odvolací soud právo stěžovatelů na nájemné jako nemravné, nespravedlivé, které je s ohledem ke všem zjištěným okolnostem věci v rozporu s dobrými mravy. Uložení plnění požadované stěžovateli by bylo vůči žalovaným nepřiměřenou tvrdostí za situace, kdy je nepochybné, že stěžovatelé spor vyvolali svým jednáním, spočívajícím v tom, že stěžovatel předmětnou nemovitost převedl kupní smlouvou, jejíž relativní neplatnosti se stěžovatelka s úspěchem dovolala až po devíti letech od jejího uzavření.
III.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR) není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není ani soudem nadřízeným obecným soudům a z tohoto důvodu je oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti jen v případě, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Vycházeje z tohoto vymezení své pravomoci, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Předmětem přezkumu Ústavního soudu je zjištění, zda obecné soudy v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, neporušily ústavněprávní principy, resp. zda k takovému porušení nedošlo ústavní stížností napadenými rozhodnutími.
Stěžovateli předkládaná oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá ústavněprávní reflexi, protože jimi uplatněná tvrzení jsou svojí podstatou pouhou polemikou s výkladem a aplikací práva podústavního, jehož posouzení Ústavnímu soudu zjevně nepřísluší. Obecnými soudy vyvozené závěry nejsou svévolné, nespravedlivé, nepostrádají racionální a logický úsudek založený na shrnutí již ze spisu soudu prvního stupně dostupných informací. Odůvodnění rozhodnutí nevybočuje z mezí, které jsou v rozhodování soudů již fixovány, přičemž odůvodnění odvolacího soudu po všech stránkách naplňuje požadavky ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Přitom je třeba zdůraznit, že hledisko pouhé "správnosti" není zásadním kritériem ústavněprávního přezkumu.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť shodně s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobnímu návrhu stěžovatelů nelze vyhovět, byť důvody, o které opřel odvolací soud svůj potvrzující výrok, nebyly totožné z právním názorem soudu prvního stupně. Soudem prvního stupně shromážděné doklady, včetně vyjádření účastníků řízení, nevzbuzují pochybnost o tom, že při svém rozhodování měl dostatek poznatků pro závěr, že výkon práva stěžovatelů (jehož existenci ve svém rozhodnutí nezpochybnil) je "v rozporu s dobrými mravy" (§3 odst. 1 OZ).
Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 21. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 709/08 dospěl k závěru, který je aplikovatelný i na projednávanou věc, že "výklad rozhodných podmínek vedoucích k závěru, že výkon práva účastníka řízení je v rozporu s dobrými mravy, je z povahy věci založen na tzv. soudním uvážení, které směřuje k vymezení relativně neurčitého pojmu....".
I když se Ústavní soud zpravidla nepouští do přezkumu tohoto tzv. soudního uvážení, resp. naplnění podmínek pro jeho užití v konkrétní věci, není takový zásah Ústavního soudu zcela vyloučen; důvodem by bylo zjištění, že soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), tento postup tak vybočuje ze zásad spravedlivého procesu; teprve v této situaci lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz), přičemž není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, které pro danou věci pokládal soud za určující, může být hodnocen odlišně.
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci nastaly podmínky, které by přezkum tzv. soudního uvážení při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 OZ odvolacím soudem odůvodňovaly. Ostatně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě, jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů, na základě kterých konkrétních okolností dospěl k závěru odůvodňujícímu využití citovaného ustanovení §3 odst. 1 OZ na projednávanou věc.
Na závěr Ústavní soud poznamenává, že požadavek stěžovatelů, aby si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu ve Znojmě seznam jím vedených a projednávaných právních věcí, v nichž jsou stěžovatelé účastníky řízení, včetně "krátkých zpráv", a to jako "důkaz" k prokázání "důvodnosti jejich ústavní stížnosti", lze považovat za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, protože mezi jeho kompetence (článek 83 a článek 87 Ústavy ČR) nespadá výkon přezkumného dohledu či dozorové činnosti nad obecnými soudy.
Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu