ECLI:CZ:US:2009:3.US.3043.08.1
sp. zn. III. ÚS 3043/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Prefa Pardubice a. s., se sídlem Rosice nad Labem, U Prefy 579, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2008 zn. St 8/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 12. 2008, doplněnou k výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 5. 2. 2009, stěžovatelka brojila proti dopisu předsedy Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2008 zn. St 8/2008. V něm předseda soudu reagoval na stěžovatelčina podání ze dne 2. 9. 2008, z nichž jedno bylo označeno jako stížnost podle §126 odst. 2 písm. c) a §170 písm. a) zákona o soudech a soudcích a obsahovalo nesouhlas s tím, jak místopředsedkyně téhož soudu vyřídila (dopisem ze dne 6. 5. 2008) stěžovatelčinu předchozí stížnost ze dne 11. 4. 2008 na průtahy v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 46 K 4/2000, druhé pak bylo označeno jako návrh podle §174a zákona o soudech a soudcích.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdila, že uvedený dopis obsahově představuje "rozhodnutí" o zamítnutí její stížnosti a o návrhu, jak jsou výše uvedeny, v další části pak, že jde o opatření, eventuálně o zásah orgánu veřejné moci dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", a že se jejím prostřednictvím domáhá toho, aby o její stížnosti a návrhu ze dne 11. 4. 2008, zejména pak o kárném provinění soudce JUDr. P. V., rozhodl nepodjatý soudce. Přitom vyjadřuje (s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 121) nesouhlas s názorem předsedy Krajského soudu v Hradci Králové, který neshledal žádné pochybení, pokud o stěžovatelčině stížnosti ze dne 11. 4. 2008 rozhodovala místopředsedkyně téhož soudu, a dále tvrdí, že pod "záštitou" této místopředsedkyně dochází ve zmíněném konkurzním řízení k nezákonnostem (a korupci). Tuto svou argumentaci dále rozvíjí; tvrdí, že v podání ze dne 2. 9. 2008 namítala neadekvátnost délky vyřizování jejích návrhů, resp. rozhodování o nich, a vyvozovala v něm, že o její (předchozí) stížnosti by měl rozhodovat soudce, u něhož nejsou pochybnosti o jeho nepodjatosti, což se však neděje, neboť v daném případě existuje propojenost mezi místopředsedkyní soudu a správcem konkurzní podstaty v "její" konkursní věci, jakož i soudci projednávajícími konkursní věci.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelčiným názorem, že stížnost podle §164 a násl. zákona o soudech a soudcích slouží k zajištění ústavně zaručeného základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V prvé řadě je ale třeba zdůraznit, že uvedená stížnost musí směřovat proti průtahům v řízení (a také nevhodnému chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem - o takovou situaci však v posuzované věci nejde). V žádném případě nejde o prostředek, kterým by bylo možno brojit proti postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti (viz §164 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Z tohoto důvodu je (eventuální) stížnostní argumentace, že v soudním řízení došlo k porušení zákona, nepřípadná, a to stejné platí ve vztahu k ústavní stížnosti.
Dále je třeba zmínit, že průtahy v soudním řízení, jež v daném případě jsou (a mohou být) relevantním důvodem pro podání stížnosti podle §164 a násl. zákona o soudech a soudcích, představují z hlediska zákona o Ústavním soudu tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 3 písm. b)]. Přitom podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Podle již ustálené judikatury Ústavního soudu nelze za takový prostředek, který by bylo třeba vyčerpat, považovat zmíněnou stížnost podle §164 a násl. zákona o soudech a soudcích (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. IV. ÚS 475/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 7, s. 41), nýbrž (až) návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a téhož zákona. Ústavní stížností pak musí být především napadeno rozhodnutí o zmíněném návrhu na určení lhůty; je samozřejmě možné, aby ústavní stížnost směřovala rovněž proti vlastním průtahům v řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 1/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 110). Lze si také představit (spíše výjimečnou) situaci, kdy návrh dle §174a zákona o soudech a soudcích by nebylo možno považovat za dostatečně efektivní prostředek, a tudíž by ani nebylo možno trvat na jeho podání (vyčerpání).
Stěžovatelka však takový návrh podle §174a zákona o soudech a soudcích podala (zabýval se jím ostatně i předseda Krajského soudu v Hradci Králové ve svém dopise ze dne 10. 10. 2008 zn. St 8/2008), načež Vrchní soud v Praze o něm rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2008 č. j. ÚL 13/2009-6929 tak, že jej zamítl. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 2987/08 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
I kdyby se Ústavní soud (snad) ztotožnil se stěžovatelčiným názorem, že v případě napadeného dopisu předsedy soudu jde o rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, evidentně se v souvislosti s průtahy v řízení nejedná o rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Již jen z tohoto důvodu jej nelze napadat a také přezkoumávat samostatně, bez ohledu na rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práv; v daném směru nutno poukázat na obsáhlou argumentaci obsaženou (mj.) v usnesení ze dne 12. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 188/06 (dostupném na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost, jež nenapadá rozhodnutí o posledním opravném prostředku, nelze pokládat za přípustnou.
Lze tedy shrnout, že věc průtahů ve zmíněném konkursním řízení již předmětem ústavněprávního přezkumu byla, ovšem i kdyby se tak nestalo, mohl by Ústavní soud k danému přezkumu přistoupit jen prostřednictvím rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práv, kterážto podmínka však v posuzované věci splněna nebyla. Jiný přístup by ostatně vedl k tomu, že by se Ústavní soud stal v podstatě orgánem, který by vyřizoval podání účastníků řízení nespokojených s tím, jak byla jejich stížnost na průtahy v řízení podle §164 a násl. zákona o soudech a soudcích vyřízena nebo dokonce jak byla vyřízena stížnost na to, jak byla vyřízena (předchozí) stížnost na průtahy v řízení. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není orgánem státní správy obecných soudů, taková role mu zjevně nepřísluší.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu