ECLI:CZ:US:2009:3.US.3044.08.1
sp. zn. III. ÚS 3044/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti P. V., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 1 T 4/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2008 sp. zn. 6 To 89/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 7 Tdo 921/2008, za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, Policie ČR, Správy Západočeského kraje SKPV, odboru hospodářské kriminality, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv chráněných článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2, odst. 3, článkem 38 odst. 2 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina" ) a článkem 6 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2007 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odsl. 1 písm. c) tr. zák. a pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let s dohledem. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru specializovaný maloobchod, grafické práce a kresličské práce, vydavatelské a nakladatelské činnosti, reklamní činnost a marketing, zprostředkování obchodu, zprostředkování služeb a to na dobu pěli let.
Trestnou činnost měl stěžovatel spáchat jako jednatel společnosti Free Art Grafik spol. s r. o, společně s dalšími dvěma soukromými podnikateli - J. P., bývalým předsedou představenstva společnosti Biochem a. s., a J. M., zmocněným k jednání za předsedu představenstva Biochem a. s. Dle skutkových zjištění obecných soudů se měl stěžovatel trestného činu dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dopustit (zkráceně řečeno) tak, že po dohodě s ostatními dvěma odsouzenými v lednu 2004 v úmyslu zmocnit se lihu (řádově desítek tisíc litrů) uskladněného v areálu obchodní společnosti Biochem a. s. Merklín., a tím získat líh nezatížený spotřební daní, předstírali prodej tohoto lihu obchodní společnosti Free Art Grafik., spol. s r. o., zastoupené stěžovatelem jako jednatelem. K tomu účelu odsouzení vyhotovili fiktivní a antedatované doklady, zejména kupní smlouvu a fakturu, přičemž část zásob lihu uskladnili v Plzni, Nepomucká. tř. č. 204-208 a další část uskladnili na nezjištěných místech za účelem další manipulace a možného prodeje, ke kterému nedošlo v důsledku zásahu celního úřadu. Tím, že se takto zmocnili zásob lihu, způsobili odsouzení obchodní společnosti Biochem., a. s., Merklín, škodu ve výši takřka 40 milionů Kč.
Jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. byl obecnými soudy posouzen skutek, který, (zkráceně řečeno) spočíval v tom, že stěžovatel jako jednatel výše uvedené spol. s r. o., a ods. Mikeš společně po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty podali za obchodní společnost Free Art Grafik, spol. s r. o., dne 27. 1. 2004 a dne 3. 3. 2004 za IV. čtvrtletí 2003 přiznání k dani z přidané hodnoty, v němž uplatnili nárok na nadměrný odpočet daně na výstupu ve výši 5.069.077,- Kč, což doložili fiktivními a antedatovanými doklady, které měly prokázat, že obchodní společnost Biochem, a. s. prodala dne 1. 12. 2003 obchodní společnosti Free Art Grafik, spol. s r. o., 100 000 litrů lihu, ačkoli k prodeji lihu ani k zaplacení kupní ceny ve skutečnosti nedošlo. Požadované plnění státu ve výši přesahující 5 milionů Kč však nebylo na základě rozhodnutí finančního úřadu poskytnuto.
Proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel i státní zástupce odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 14. 1. 2008, kterým rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil a to ve výroku o trestu odnětí svobody stěžovatele a znovu rozhodl tak, že stěžovatel se odsuzuje podle §248 odst. 4 tr. zák., §35 odsl. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Odvolání stěžovatele bylo vrchním soudem zamítnuto.
Stěžovatel podal prostřednictvím obhájce ještě dovolání, které opíral o dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. c) , písm. g), písm. l) tr. řádu. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel podobně jako již ve svém dovolání namítal, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení vůbec. Stěžovatel obsáhlým způsobem popsal svou vlastní skutkovou verzi případu, uplatňovanou již v rámci obhajoby v trestním řízení. Dle jeho názoru nejde na základě výsledků dokazování dospět k přesvědčivému závěru, že byl z jeho strany spáchán trestný čin. Stěžovatel mimo jiné zdůraznil, že obchodní transakce, která proběhla mezi jeho společností Free Art Grafik a společností Biochem nevykazuje dle jeho názoru žádné právní, ekonomické či účetní vady, což se týká i vystavené směnky. Obecné soudy se náležitě nezabývaly otázkou právoplatného nabytí lihu do vlastnictví společnosti stěžovatele, nezohlednily, že společnost Free Art Grafik podala také za 4. čtvrtletí 2003 řádné daňové přiznání. Produkce lihu byla z exekuce vedené na majetek společnosti Biochem vyjmuta na základě dokladů, prokazujících nezpochybnitelné vlastnictví zboží společnosti Free Art Grafik a líh byl vyzvednut v prostorách společnosti Biochem. Po zásahu exekutora však zůstal v těchto prostorách zmatek, takže se ztratila i značná část listinných materiálů, včetně originálu předmětné směnky. Z těchto důvodů také společnost Biochem nebyla dosud schopna směnku přeložit. Prodeji zachráněného zboží zabránilo zabrání věcí celními orgány, čímž tyto orgány stěžovateli zabránily v dokončení řádně sjednaného obchodu.
Stěžovatel dále upozorňoval na pochybení, jichž se měla dle jeho názoru v přípravném řízení dopustit policie, která nepořídila náležitý seznam zabavených věcí a listin.
Stěžovatel dále namítal, že byl v přípravném řízení zkrácen na svém základním právu na obhajobu. Stěžovatel poukázal na to, že mu byl obhájce ustanoven Okresním soudem Plzeň-město písemným ustanovením č. j. 5 Nt 67/2004 datovaným dnem 22. 6. 2004. Obhájci však bylo toto ustanovení doručeno až dne 14. 7. 2004. Obhájce se tedy mohl osobně dostavit do Věznice k stěžovateli nejdříve až dne 15. 7. 2004, což také učinil. Usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 5 Nt 67/2004 ze dne 24. 6. 2004 o vzetí stěžovatele do vazby podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 písm. b) tr. ř. bylo obhájci doručeno až dne 21. 7. 2004, aniž byl ovšem obhájce uvědomen o tom, že soud bude o vazbě rozhodovat. Z výše uvedených důvodů ležících na straně soudu, neměl stěžovatel, nejméně po dobu od 22. 6. 2004 do 14. 7. 2004 obhájce, resp. tento obhájce nemohl svá práva a povinnosti vůči stěžovateli uplatňovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále brojil proti postupu odvolacího soudu, který dle jeho názoru nerespektoval princip presumpce neviny, nebral jeho argumenty v potaz a nezohlednil závažná pochybení, k nimž došlo v rámci přípravného řízení. Stěžovateli navíc nebylo umožněno pronést ve veřejném zasedání závěrečnou řeč.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. V těchto vyjádřeních účastníci v podstatě odkázali na argumentaci uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na závěry Nejvyššího soudu pokud jde o tzv. formální složku práva na obhajobu v rámci přípravného řízení trestního. Ústavní soud zaslal stěžovateli uvedená vyjádření k replice, v níž stěžovatel v podstatných bodech fakticky rekapituloval své názory a tvrzení uvedená v odůvodnění projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud si dále vyžádal trestní spis vedený u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 4/2005.
Na základě spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a charakter kasace rozhodnutí obecných soudů jako krajního prostředku, k němuž je přípustné sáhnout jen tehdy, pokud jsou tato rozhodnutí výsledkem řízení, jež jako celek nebylo spravedlivé, tzn. odporovalo kautelám práva ústavního, vyjádřeným v příslušných článcích Listiny.
V projednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že argumentace stěžovatele představuje v převážné míře opakování jeho obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se jeho výše uvedenými námitkami podrobně zabývaly a v napadených rozhodnutích přehledně a logicky vysvětlily, proč tyto námitky nejsou důvodné. Ústavní soud v tomto smyslu odkazuje především na odůvodnění rozsudku krajského soudu a na argumentaci obsaženou i v usnesení Nejvyššího soudu ČR.
K té části argumentace stěžovatele, jež je polemikou se skutkovými závěry obecných soudů a se subsumpcí jednání stěžovatele pod příslušná ustanovení trestního zákona, může Ústavní soud toliko konstatovat, že stěžovatel mylně staví orgán ochrany ústavnosti do role další instance trestního řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se na základě námitek skutkového charakteru může uplatnit jen tehdy, jsou-li skutkové či na ně navazující právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s faktickými výsledky provedeného dokazování. Jde zejména o případy tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu z provedeného důkazu nevyplývají (srov. např. nálezy Ústavního soudu III. ÚS 398/67, IV. ÚS 260/05 či I. ÚS 553/05, dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). To rozhodně není případ trestní věci stěžovatele. Ústavní soud na základě spisového materiálu konstatuje, že Krajský soud v Plzni postupoval v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. řádu. Obecný soud svá skutková zjištění opřel o celou škálu řádně provedených důkazů a své skutkové a právní závěry, pokud jde o naplnění objektivní i subjektivní stránky výše uvedených trestných činů, podrobně a logicky vysvětlil. Naopak argumentace a obhajoba stěžovatele vyznívá účelově a nepřesvědčivě. Ústavní soud především odkazuje na podrobný přehled výsledků dokazování uvedený na str. 39 a násl. rozsudku krajského soudu. Z provedených důkazů bez důvodných pochybností plyne, že stěžovatel, který sám podnikal v oblasti výpočetní techniky a neměl žádné zkušenosti v obchodování s lihem, pomáhal ods. Plaňanskému zmocnit se svěřeného lihu ve vlastnictví společnosti Biochem. Obecný soud logicky vysvětlil svůj závěr o tom, že celá transakce mezi společností Biochem a společností stěžovatele byla fiktivní, přičemž stěžovatel ani nemohl disponovat mnohamilionovou částkou, uvedenou na fiktivní faktuře a směnce. Stejně tak lze jako nedůvodné odmítnout i námitky stěžovatele ohledně postupu odvolacího soudu, neboť tento soud postupoval zcela ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu, poskytl stěžovateli dostatečný prostor k prezentaci jeho obhajoby a své závěry v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě odůvodnil.
Za mnohem závažnější z hlediska ústavní stížnosti je nutno považovat námitku, že stěžovatel neměl po část přípravného řízení obhájce. U stěžovatele byly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu ust. §36 odst. 3, resp. §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Stěžovatel si obhájce nezvolil, nezvolila mu jej ani jiná osoba. Okresní soud Plzeň město proto stěžovateli dne 22. 6. 2004 obhájce ustanovil. Listina, jejímž obsahem bylo ustanovení obhájce, byla obhájci doručena skutečně až 14. 7. 2004. Takovéto pochybení ze strany orgánů veřejné moci mohlo potenciálně představovat závažný zásah do základních práv stěžovatele, zejména pokud jde o otázky jeho vazby, rozhodování o vazbě a přístupu obhájce k obviněnému naopak v době jeho vazebního stíhání. Ustanovení obhájce soudem dle tr. řádu staví najisto jeho vztah k obviněnému, jehož obhajobu v konkrétní trestní věci vykonává. Odkaz krajského státního zastupitelství na možnost obhájce prokázat svou účast při vstupu do objektu věznice jinými listinami, z nichž bylo možné tuto účast pouze dovodit, neobstojí.
V projednávané věci se však primárně nejedná o to, zda obhájce stěžovatele v období od 22. 6. 2004 do 14. 7. 2004 měl možnost stěžovatele ve věznici navštěvovat. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, a jestliže tato směřuje proti meritorním rozhodnutím v trestní věci, musí Ústavní soud zkoumat řízení, jež takovému rozhodnutí předcházela, jako celek. Za této situace je podstatné, zda opomenutí orgánů činných v trestním řízení mělo faktický dopad na provádění obhajoby konkrétním advokátem, na zákonnost úkonů prováděných v trestním řízení, použitelnost důkazů, a především zda takové opomenutí vůbec bylo v konkrétním případě způsobilé ovlivnit spravedlnost a objektivitu konečného rozhodnutí soudu ve věci samé. Ve věci stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že opožděné doručení opatření o ustanovení advokáta uvedený ústavněprávně relevantní dopad nemělo. V projednávané věci totiž ani sám stěžovatel nepopírá, že jeho obhájce ve věci obhajobu fakticky prováděl již ode dne 22. 6. 2004, neboť byl o svém ustanovení vyrozuměn neformální cestou policejním orgánem. Na jeho výzvu se obhájce téhož dne dostavil k výslechu stěžovatele a převzal usnesení o zahájení trestního stíhání ČTS:PZC-390/TČ-HK-2002 ze dne 22. 6. 2004, na jehož základě ihned do protokolu o výslechu stěžovatele podal stížnost. Přestože obhájce neměl k dispozici řádné ustanovení obhájce, jak stanoví §39 tr. ř., požádal doporučeným dopisem ze dne 25. 6. 2004 policejní orgán o to, aby byl o všech úkonech konaných v trestní věci stěžovatele vyrozumíván tak, aby se mohl těchto úkonů zúčastnit. Přitom lze toliko potvrdit závěr Nejvyššího soudu, že v době od 22. 6. 2004 do 14. 7. 2004 nebyl proveden žádný úkon, jenž by byl podkladem odsuzujícího výroku soudu, resp. nebyl opakován v hlavním líčení za přítomnosti obhájce. Sám stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani nenamítal opak. Pro úplnost lze připomenout, že stěžovatel ani jeho obhájce nedostatek doručení opatření soudu o určení advokáta a event. porušení práva na obhajobu v samotném řízení přípravném, ba ani v hlavním líčení, nenamítali. Za těchto okolností má i Ústavní soud zato, že dané pochybení orgánů státní moci nemá vliv na celkovou spravedlnost řízení a neodůvodňuje kasaci napadených rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu