ECLI:CZ:US:2009:3.US.3054.08.1
sp. zn. III. ÚS 3054/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1138/2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 25. 3. 2008, č.j. 68 To 46/2008-316, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 11. 2007, č.j. 1 T 197/2006-296, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že:
1. Soud prvního stupně "při hlavním líčení konaném dne 25. 10. 2007 k důkazu četl rozsudek Okresního soudu v Přerove č. j. 4 T 202/2005-268 ze dne 4. 4. 2006 na č. l. 3-9 a rovněž protokoly o hlavních líčeních konaných ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 202/2005, na č. l. 10-33 spisu", čímž procesně nepřípustně "použil" výpověď, kterou "učinil před zahájením trestního stíhání, tedy jako osoba v odlišném postavení od obviněného", resp. "obcházel" právo svědeckou výpověď odepřít, využité jeho manželkou ve věci, z níž vzešly ústavní stížností napadená rozhodnutí.
2. Nevyhověl návrhům obhajoby na předvolání "hned 5 svědků, konkrétně pak Č., P., M., ... R. a Ch.", a namísto toho "provedl trestní spis sp. zn. 4 T 202/2005 jako důkaz listinný a nepovažoval za nezbytné vyslechnout všechny svědky znovu", čímž "jasně omezil práva obhajoby" též proto, že on ani jeho obhájce nebyli přítomni "u svědeckých výpovědí", a tedy neměli možnost klást (těmto) svědkům otázky.
3. Provedené důkazy pak nesprávně hodnotil; kupříkladu ze závěrů znaleckého posudku Ing. L. M. si "bezdůvodně vybíral pouze některé" a současně přehlédl "rozpory, na které obhajoba upozorňovala".
4. Odvolací soud se s výše uvedenými námitkami nevypořádal a v odůvodnění svého usnesení "v podstatě opakuje části odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a jinak na něj zcela odkazuje".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1. písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon nepřipouští. Dovolací soud pak poukázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 78/05 a II. ÚS 681/04).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel obsahově k němu žádné konkrétní námitky nevztáhl a jeho ústavněprávní konformitu nezpochybnil. Stěžovatel především neoponuje úsudku dovolacího soudu, že v dovolání vznesené námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů.
Pro ústavněprávní přezkum je pak zde postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky a srozumitelně), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Lze doplnit, že jen v případech zcela extrémních lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit; tím však posuzovaná věc očividně není.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do stěžovatelovy ústavní stížnosti, jestliže směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).
Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jan Musil
předseda senátu