ECLI:CZ:US:2009:3.US.3084.08.1
sp. zn. III. ÚS 3084/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. H. a 2. K. H., obou zastoupených JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem v Kolíně IV., Politických vězňů 27, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 5. 2007 č. j. 10 C 23/2007-31, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 č. j. 30 Co 622/2007-67 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 28 Cdo 2930/2008-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 15. 12. 2008 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů. Dle stěžovatelů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Stěžovatelé podali návrh na obnovu řízení ve věci Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 C 457/2001. Tvrdili, že mezi nimi a žalobci byla uzavřena ústní dohoda, že smlouvy o smlouvě budoucí pozbudou platnosti pokud stěžovatelé nezískají úvěr. K prokázání svého tvrzení předložili další vyhotovení smluv s písemným vzkazem žalobců "Prosím ověřit podpisy a zaslat na mou adresu".
Okresní soud v Kolíně návrh na obnovu řízení napadeným usnesením zamítl, když neshledal splnění zákonných podmínek pro její povolení. Stěžovatelé podali odvolání. Se závěry prvostupňového soudu se zcela ztotožnil i Krajský soud v Praze a prvostupňové rozhodnutí potvrdil; závěry doplnil o další argumentaci ohledně tvrzení o existenci ústní dohody. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl, když se ztotožnil se závěry odvolacího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vznesli tytéž námitky jako v předchozím řízení o návrhu na povolení obnovy; částečně (stejně jako v řízení o povolení obnovy) uvedli i námitky, kterými projevili svůj nesouhlas s rozhodnutími nalézacích soudů ve věci sp. zn. 8 C 457/2001.
Po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
V dané věci je podstatné, že ústavní stížnost se týká návrhu stěžovatelů na povolení obnovy řízení, resp. rozhodnutí obecných soudů o tomto návrhu. Jedná se tak o situaci, kdy již bylo v nalézacím řízení sp. zn. 8 C 457/2001 pravomocně rozhodnuto a Ústavní soud proto nemá důvod se vracet k přezkumu původních rozhodnutí, se kterými stěžovatelé částečně v ústavní stížnosti polemizují.
Pokud jde o námitku stěžovatelů o porušení jejich práva na spravedlivý proces v řízení o povolení obnovy, Ústavní soud jim přisvědčit nemůže. Z napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že soudy se řádně zabývaly důvody rozhodnutí soudů v nalézacím řízení sp. zn. 8 C 457/2001 (jejich podstatou) a v této souvislosti pak pečlivě posuzovaly, zda stěžovateli předložený důkaz odůvodňuje povolení obnovy řízení. Shodně dospěly k závěru, že tomu tak není. Tento závěr soudy řádně a srozumitelně odůvodnily; Ústavní soud proto odkazuje na napadená rozhodnutí (opakování argumentace obecných soudů by zde bylo nadbytečné). K tomu je třeba uvést, že odvolací a dovolací soud se zcela jasně také vyjádřily k (již samotnému) tvrzení stěžovatelů, které mělo být navrženým důkazem prokázáno. Uvedly, že tvrzení o existenci ústní dohody mohli a měli stěžovatelé vznést již v nalézacím řízení, což neučinili.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy se námitkami (tvrzeními i předloženým důkazem) stěžovatelů řádně zabývaly a své závěry podrobně, srozumitelně a racionálně odůvodnily, postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu