ECLI:CZ:US:2009:3.US.3136.08.1
sp. zn. III. ÚS 3136/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele Ondřej MAŠTÁLKA COMPUTING se sídlem Preslova č. 2213/5, 150 00 Praha 5, zastoupeného Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem Václavské nám. 12/777, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu veřejné moci, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel nečinnost Ministerstva spravedlnosti, týkající se vyřízení jeho žádosti o náhradu škody, uplatněné na základě zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jež je vedena pod sp. zn. 592/2008. Vzhledem k tomu, že od 4. března 2008 ministerstvo na jeho žádost nereagovalo, cítí se být stěžovatel dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Proto se domáhal, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by Ministerstvu spravedlnosti uložil nepokračovat v průtazích v předmětné věci a neprodleně v ní jednat.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000).
V návaznosti na řečené nutno připomenout, že dle §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, "Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.", přičemž dle §15 odst. 2 téhož zákona "Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen". Stěžovatel tak před podáním ústavní stížnosti neučinil, pročež v daném ohledu nedostál požadavku vyjádřenému v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proto bylo o návrhu rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2009
Pavel Holländer
soudce zpravodaj