ECLI:CZ:US:2009:3.US.3169.08.1
sp. zn. III. ÚS 3169/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DANWOOD CZ s. r. o., IČ 49615246, se sídlem Jílovišťská 79, 155 31 Praha, právně zastoupené Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, 500 02 Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. března 2007 č. j. 29 Odo 848/2004-412, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003 č. j. 1 Ko 47/2003-71 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002 č. j. 97 K 17/2002-43, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. prosince 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 6. března 2007 č. j. 29 Odo 848/2004-412, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003 č. j. 1 Ko 47/2003-71, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002 č. j. 97 K 17/2002-43, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002 č. j. 97 K 17/2002-43 byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"). Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003 č. j. 1 Ko 47/2003-71 bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka včasné dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. března 2007 č. j. 29 Odo 848/2004-412 jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jednateli společnosti Viktoru Audrlickému nebylo řádně doručováno, a tak mu byla odňata možnost vyjádřit se k rozhodujícím otázkám, které mají vliv na úvahu soudu, zda jsou splněny zákonné podmínky vyhlášení konkursu. Stěžovatelka poukazuje na to, že to byl právě Viktor Audrlický, kdo vedl její provoz až do června 2002, sjednával všechny obchody, měl vědomost o tom, že společnost Kloboucká lesní s. r. o. měla sice obdržet od stěžovatelky cca 800 000,- Kč, nicméně na druhé straně bylo jejím závazkem uhradit stěžovatelce za dodání lisu 1 200 000,- Kč. Navíc částka 860 000,- Kč nebyla v době podání návrhu na prohlášení konkursu a jeho vyhlášení splatná. Zákonná podmínka existence minimálně dvou věřitelů, kteří měli pohledávky za stěžovatelkou po lhůtě splatnosti, nebyla naplněna. Obdobná situace byla ve vztahu k Finančnímu úřadu pro Prahu 5 a jeho daňové pohledávce ve výši 254 427,- Kč. V době podání návrhu na prohlášení konkursu byl mezi stěžovatelkou a finančním úřadem sjednán splátkový kalendář. Daňové nedoplatky tedy nebyly splatné a dluh stěžovatelky byl trvale splácen. Stěžovatelka se cítí být poškozena také skutečností, že nebyla řádně zastoupena při projednávání jejího dovolání advokátem. Zástupce stěžovatelky Mgr. J. totiž během dovolacího řízení zemřel. Okamžikem jeho smrti zaniklo jeho zmocnění k zastupování stěžovatelky v dovolacím řízení a původní právní zástupce nebyl již nahrazen jiným advokátem, čímž nastal protiprávní stav. Navíc rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo doručeno jednateli Viktoru Audrlickému až po jeho urgencích, po bezdůvodných průtazích v trvání více jak 1, 5 roku. Jednatelce Janě Audrlické nebylo doručeno dodnes. Stěžovatelka poukazuje na další skutečnost, která prý poškodila její právo na řádný soudní proces, a sice, že jednatel Viktor Audrlický při studiu soudního spisu zjistil, že tento spis je neúplný. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že znemožněním řádné účasti jednatele Viktora Audrlického v konkursním řízení byla stěžovatelce znemožněna řádná obrana, neboť jednatelka Jana Audrlická převzala vedení společnosti až v polovině roku 2002 a nebyla řádně seznámena se všemi okolnostmi vztahujícími se k obchodním vztahům stěžovatelky a jejích obchodních partnerů. Této skutečnosti negativně využila Hradecká lesní a dřevařská společnost, a. s.
II.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007 č. j. 29 Odo 848/2004-412.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 6. března 2007 č. j. 29 Odo 848/2004-412 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když zjistil, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení Nejvyššího soudu dne 6. března 2007 č. j. 29 Odo 848/2004-412 jí v důsledku úmrtí jejího právního zástupce nebylo řádně doručeno (jednateli společnosti Viktoru Audrlickému bylo doručeno po roce a půl a jednatelce společnosti Janě Audrlické nebylo doručeno vůbec). K této námitce Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy stěžovatelka podává proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost, je nepochybné, že obsah tohoto rozhodnutí jí je znám a právo stěžovatelky na spravedlivý proces tedy zasaženo být nemohlo.
III.
Pokud jde o napadená usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003 č. j. 1 Ko 47/2003-71 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002 č. j 97 K 17/2002-43, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím je opožděná.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V souzené věci podala stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003 č. j. 1 Ko 47/2003-71 dovolání, které odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přičemž jeho přípustnost dovozovala z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Usnesením ze dne 6. března 2007 č. j. 29 Odo 848/2004-412 Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud poukázal mimo jiné na to, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. V souzené věci však, uvedl dovolací soud, dovolatelka (ač tvrdí opak) Nejvyššímu soudu v dovolání žádnou otázku, jejíž řešení by mělo judikatorní přesah, nepředkládá. Z obsahového hlediska je dovolání z větší části polemikou se správností skutkových zjištění a skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Této argumentaci je vyhrazen dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatelka u dovolání, jež může být přípustné jen podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici.
S těmito závěry dovolacího soudu se Ústavní soud ztotožňuje, a neshledává žádný ústavněprávní důvod pro kasaci jeho rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003 č. j. 1 Ko 47/2003-71 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002 č. j. 97 K 17/2002-43 za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c) cit. ust.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na uvážení" (ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. §238 odst. 2, ust. §238a odst. 2 o. s. ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu například není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (ust. §243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. ust. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím ust. §43 odst. 2 o. s. ř.). Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06).
Logicky a nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Bylo-li dovolání, přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 tedy dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Bylo-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z výše popsaných důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu lze podat ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovatelce dobrodiní ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003 č. j. 1 Ko 47/2003-71 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002 č. j. 97 K 17/2002-43 počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až poté, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelkou dodržena nebyla.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007 č. j. 29 Odo 848/2004-412 odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou; v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003 č. j. 1 Ko 47/2003-71 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002 č. j. 97 K 17/2002-43 Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu