ECLI:CZ:US:2009:3.US.3183.08.1
sp. zn. III. ÚS 3183/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. R., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem AK Hroza & Zapletal, se sídlem Arne Nováka 4, Brno, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. října 2008 č. j. 22 Nc 1430/2005-94, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2008, a doplněné po výzvě Ústavního soudu dne 5. 2. 2009, napadá stěžovatel usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 10. 2008 č. j. 22 Nc 1430/2005-94, kterým prý bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť výše označený soud prvního stupně (stěžovatelem nesprávně označený jako Nejvyšší soud ČR) odmítl jeho dovolání jako opožděné. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, a tvrdí, že tento soud nesprávně vyložil počátek běhu lhůty k podání dovolání. Tímto postupem okresní soud měl porušit jeho procesní práva, mezi která zejména patří právo účastníka řízení na "podání opravného prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci".
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel ve vztahu k otázce zachování lhůty k podání dovolání poněkud nelogicky a nesrozumitelně argumentuje tím, že "ústavnosti soudního řízení nebrání, je-li existence některých (byť pro řízení třeba i zásadních) skutečností pouze fingována; vždy se tak musí stát za striktního naplnění podmínek vyplývajících ze zákona".
Stěžovatel zdůrazňuje, že tzv. fikce náhradního doručení rozhodnutí byla v projednávané věci aplikována nesprávně, nesprávně byly údajně interpretovány i právní účinky spojené s náhradním doručením. Soud prvního stupně se při svém rozhodování vůbec nezabýval naplněním podmínek pro aplikaci fikce náhradního doručení ve smyslu ustanovení §50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Rozhodnutí "dovolacího soudu" (správně soudu prvního stupně, pozn. Ústavního soudu) proto označuje stěžovatel za vybočující z rámce spravedlivého procesu, neboť bylo vydáno "v neveřejném zasedání, takže v něm neměl možnost se zúčastnit a patřičně reagovat a argumentovat".
II.
Z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Ve věci oprávněné Ing. D. P. proti stěžovateli jako povinnému o částku 120 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 22 Nc 1430/2005, nařídil tento soud usnesením ze dne 19. 12. 2005 č. j. 22 Nc 1430/2005-12 exekuci.
V dalším průběhu exekuce bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2007 č. j. 26 Co 606/2006-65 změněno usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 7. 2006 č. j. 22 Nc 1430/2005-46, ve spojení s usnesením téhož okresního soudu ze dne 3. 8. 2006 č. j. 22 Nc 1430/2005-54 tak, že návrh povinného na zastavení exekuce byl zamítnut. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel dne 29. 11. 2007 dovolání.
Okresní soud ve Zlíně postupoval ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 věta první o. s. ř. ve vztahu k ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř., a konstatoval, že stěžovatel nebyl v době doručování rozhodnutí odvolacího soudu v místě bydliště zastižen, proto byla zásilka uložena na poště dne 24. 9. 2007 po předchozím zanechání výzvy. Rozhodnutí převzal stěžovatel podle doručenky dne 1. 10. 2007; doručeno však bylo ve smyslu ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. tzv. náhradním způsobem již dne 27. 9. 2007. Z tohoto důvodu stěžovateli uplynula zákonná lhůta k podání dovolání dne 27. 11. 2007; bylo-li dovolání podáno k poštovní přepravě až dne 29. 11. 2007, stalo se tak po lhůtě stanovené k podání dovolání a je tedy opožděné (§208 odst. 1, §241b o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu).
Proto Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 22. 10. 2008 č. j. 22 Nc 1430/2005-94 odmítl podané dovolání pro opožděnost. Proti tomuto usnesení směřuje ústavní stížnost.
III.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v daném případě pak naplnění podmínky její přípustnosti.
K základním principům ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud již mnohokrát velmi podrobně vyslovil v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Podle výše označeného principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížností napadené usnesení je rozhodnutím soudu prvního stupně (nikoli soudu dovolacího, jak se mylně domnívá stěžovatel) a je tedy proti němu přípustný řádný opravný prostředek. O této skutečnosti byl ostatně zcela jasně poučen i stěžovatel v poučení o možnosti podat proti usnesení soudu prvního stupně odvolání, přičemž této možnosti také využil, jak bylo ověřeno dotazem u Okresního soudu ve Zlíně a následně i u Krajského soudu v Brně. Protože posledně uvedený soud jako soud odvolací o podaném řádném opravném prostředku dosud nerozhodl, neboť odvolání mu bylo postoupeno až koncem prosince 2008 a v této souvislosti nelze také uvažovat o naplnění předpokladů uvedených v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jde za této situace o ústavní stížnost předčasnou. Protože soudní řízení dosud nebylo ukončeno, má nepochybně stěžovatel dostatek možností k tomu, aby své argumenty v řízení dosud pravomocně neskončeném patřičně uplatnil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
soudce zpravodaj