ECLI:CZ:US:2009:3.US.3194.08.1
sp. zn. III. ÚS 3194/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CFS-FINANCIAL SERVICES spol. s r. o., se sídlem v Černošicích, Mánesova 774, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Ocelářská 799, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2008, č. j. 73 C 1138/2006-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované I. Z., kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 000 Kč s příslušenstvím, z titulu pohledávky Dopravního podniku města Brna a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již nabyla postoupením. Podle soudu bylo v řízení prokázáno, že žalovaná řádně splnila svůj závazek původnímu věřiteli, neboť oznámení o postoupení pohledávky a výzvu žalovaného k zaplacení nikdy neobdržela.
Stěžovatelka proti tomu v ústavní stížnosti namítá, že se žalovaná o postoupení pohledávky prokazatelně dozvěděla nejpozději dnem, kdy jí byla doručena žaloba a platební rozkaz (viz závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 37/97). Žalovaná tak podle stěžovatelky svůj dluh řádně nesplnila, neboť plnila osobě, o níž (v době plnění) již věděla, že není věřitelem.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření plně odkázal na obsah soudního spisu, vyžádaného k ústavní stížnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Především, ve vztahu k povaze projednávané věci, nelze nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst.2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05), a o to zde zjevně nejde. Obecný soud napadené rozhodnutí uspokojivě (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, což je pro takto vymezený ústavněprávní přezkum postačující.
Stěžovatelka námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže ji identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v napadeném rozhodnutí nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Vzhledem k řečenému je namístě připomenout, že v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného plyne, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jan Musil
předseda senátu