ECLI:CZ:US:2009:3.US.3207.08.1
sp. zn. III. ÚS 3207/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele J. G., zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem Svornosti 2, 736 01 Havířov, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2008 sp. zn. 6 Tdo 1190/2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2008 č. j. 5 To 120/2008-273 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. ledna 2008 č. j. 5 T 242/2007-219, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. ledna 2008 č. j. 5 T 242/2007-219 byl stěžovatel pro ve výroku blíže popsané jednání uznán vinným ze spáchání trestných činů loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, pročež byl odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále jím bylo rozhodnuto o náhradě škody (§228 odst. 1 trestního řádu). Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. března 2008 č. j. 5 To 120/2008-273 zamítl a následné dovolání posuzované z pohledu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. září 2008 sp. zn. 6 Tdo 1190/2008 pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu].
Předmětná rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností. Tvrdil, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stížnostní body, o něž tvrzení o porušení uvedených základních práv opírá, stěžovatel rozčlenil do několika tematických okruhů. Nejprve namítl, že jednak byl odsouzen stran obou skutků vždy toliko na základě jednoho usvědčujícího důkazu, jednak došlo k zákazu deformace provedeného důkazu, a to při současném protiprávním použití úředních záznamů Policie ČR, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu je nadto zatíženo vadou opomenutých důkazů. To v tom smyslu, že tento soud "opominul uvést a vyhodnotit důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele". Stěžovatel rovněž uvedl, že policejní orgán jeho obhájci neumožnil nahlédnout dne 25. srpna 2007 do spisu a nebylo reagováno na jeho námitky upínající se k tvrzení o nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, a to zcela ve shodě s podaným dovoláním, že ze skutkových zjištění učiněných soudy nelze dovodit úmysl, jenž je kvalifikačním znakem skutkové podstaty loupeže. V posledním bodě svého návrhu posléze obecným soudům vytkl dle jeho názoru nesprávné vyhodnocení jeho jednání jakožto jednání zvlášť nebezpečného recidivisty.
Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
Jak plyne z ustálené judikatury, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v rovině realizace důkazního procesu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (nálezy sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03 a další).
Ve vztahu k hodnocení důkazní situace nutno říci, že nalézací soud nedospěl k závěru svých skutkových zjištění toliko na základě jediného usvědčujícího důkazu, jak namítá stěžovatel. Logicky a věcně se řádným způsobem vypořádal s důkazním stavem, jakož i s dílčími rozpory v provedených důkazech a náležitě popsal své myšlenkové úvahy, které jej k výsledným vývodům vedly. Krajský soud v Ostravě, který se s náhledem soudu nalézacího ztotožnil, následně tyto úvahy shrnul a precizoval s tím, že vytkl zásadní momenty, na nichž tyto závěry spočívají. V tomto ohledu se tvrzení o opomenutých důkazech ohledně odůvodnění odvolacího soudu míjí s podstatou takto kvalifikované námitky. Hodnocení důkazní situace je logicky přesvědčivé, vytváří souvislý a ucelený obraz o skutkovém náhledu obecných soudů a lze je považovat za ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Krajský soud též stěžovateli korektně přisvědčil, pokud namítal nesprávné užití příslušných úředních záznamů policie, navzdory tomu však vysvětlil, proč toto pochybení nezakládá důvod odůvodňující postup ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Námitkou o nenaplnění úmyslu v kontextu spáchání trestného činu loupeže se vypořádaly obecné soudy včetně soudu dovolacího rovněž dostatečně, když poukázaly na prokázanou skutkovou konstelaci a v tom rámci i na výroky stěžovatele a poškozeného, z nichž úmysl (aplikovaná právní kvalifikace) vyplývá.
Výtka posouzení skutku stěžovatele jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty nebyla uplatněna v řízení před Nejvyšším soudem, a tudíž k ní coby novu uplatněnému ex post nemohlo být z důvodu materiální subsidiarity ústavní stížnosti přihlédnuto (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01). Namítané neumožnění policejním orgánem nahlédnout stěžovateli do trestního spisu, když následně v tomto právu stěžovatel nebyl nikterak krácen, nemá z pohledu spravedlnosti procesu jako celku a jeho výsledku ústavněprávní relevanci, stejně jako tvrzená absence reakce na námitky o nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání potud, pokud se uvádí, že v popisu skutku nebylo vyjádřeno, že "stěžovatel měl M. K. napadnout se záměrem zmocnit se jeho peněz či jiných věcí"; předmětná problematika je spjata s odůvodněním úmyslu v jednání stěžovatele obsaženým v napadeném usnesení Nejvyššího soudu.
Vzhledem k uvedenému byla stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu