ECLI:CZ:US:2009:3.US.331.09.1
sp. zn. III. ÚS 331/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2008, č. j. 3 To 869/2008-77, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 10. 2008, č. j. 11 Nt 601/2007-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jež byla vydána v trestní věci o obnovu řízení, a jimiž byl jeho návrh, aby byla obnova povolena, zamítnut. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Ústavní stížností stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" důkazu - odborného vyjádření Policie ČR, odboru kriminalistické techniky a expertiz Správy Středočeského kraje, zpracovaného kpt. P. Č., které bylo opatřeno pro potřeby Okresního soudu v Nymburce". Z tohoto důkazu totiž podle stěžovatele vyplynula "nová skutečnost spočívající v tom, že individuální identifikace vrtáků při vrtání do zámků z telefonních automatů není možná".
Stěžovatel oponuje úsudku obou soudů, že v původním řízení byl k dispozici protokol o výpovědi svědka kpt. P. Č. ze dne 13. 6. 2004, a to námitkou, že "tento protokol nebyl ani vyžádán ani poskytnut", a pokud se s ním přesto soud "seznámil, aniž by tak učinil v průběhu veřejného zasedání o odvolání, jednalo by se o porušení zásady bezprostřednosti". V této souvislosti navrhl, aby Ústavní soud prověřil, zda spis vedený Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 4 T 190/2004 byl v průběhu původního řízení Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci nebo Krajskému soudu v Českých Budějovicích zapůjčen.
Poukaz na protokol podle stěžovatele neobstojí ani obsahově, neboť v předmětné svědecké výpovědi se kpt. P. Č. nevyjadřoval k otázce "individuální identifikace vrtáků", nýbrž zejména k "času a rychlosti odvrtávání".
Stěžovatel konečně zdůrazňuje, že byl odsouzen výhradně na podkladě odborného vyjádření Ing. J. K., poněvadž "prohlídka vozidla" - jak Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozhodnutí ze dne 13. 4. 2005, č.j. 3 To 673/2004-819, uznal - byla provedena procesně vadně a "záznam policejního orgánu o průjezdu vozidla stěžovatele v lokalitě, kde došlo k napadení telefonních automatů, aniž byl ztotožněn jako řidič, je jen nepřímým důkazem, který naprosto nepostačuje k závěru o jeho pachatelství".
Oba soudy se k ústavní stížnosti vyjádřily tak, že ji pokládají za neopodstatněnou; stížnostní soud poukázal jednak na to, že stěžovatel opakuje námitky, s nimiž se oba obecné soudy již vypořádaly, jednak zdůraznil, že stěžovatelem tvrzené "skutečnosti a důkazy" nejsou "novými", a důvod obnovy trestního řízení nemohou založit.
V původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 5. 2004, č.j. 1 T 55/2004-713, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2005, č.j. 3 To 673/2004-819, uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) a e) tr. zák. a trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deset měsíců.
Soud prvního stupně stěžovatelův návrh na povolení obnovy v záhlaví označeným usnesením zamítl poté, co dospěl k závěru, že "podmínky pro povolení obnovy řízení dle §278 odst. 1 tr. řádu" v jeho trestní věci dány nejsou, jelikož skutečnosti, které podle odsouzeného možnost obnovy řízení zakládají, nejsou skutečnostmi novými, neboť byly známy již v době rozhodování nalézacího i odvolacího soudu. Důvod obnovy podle soudu nezakládá okolnost, že stěžovatel změnil svá tvrzení ohledně "způsobu nabytí střelné zbraně"; zde připomenul, že nová výpověď "nemůže přinést jiné rozhodnutí o vině odsouzeného", neboť "podstata odsouzení spočívala v tom, že především střelnou zbraň bez povolení přechovával v místě svého bydliště, a zcela nerozhodný je způsob jejího nabytí". Výsledek původního řízení pak není způsobilé zvrátit ani odborné vyjádření z oboru mechanoskopie podané kpt. P. Č., poněvadž již v původním řízení měl soud "k dispozici informaci kpt. P. Č. o jeho náhledu na identifikaci vrtáků na podkladě mechanoskopických stop (viz zpráva Okresního soudu v Nymburce a fotokopie protokolů o hlavním líčení u tamního soudu na č.l. 792-802 trestního spisu)". Soud pak zdůraznil, že "v trestním řízení je uplatňována zásada volného hodnocení důkazů, Krajský soud v Českých Budějovicích vyšel při hodnocení důkazů z jiného odborného vyjádření a výpovědi jiného experta, a tyto důkazy vyzněly v neprospěch odsouzeného". Ku podpoře závěru o procesní regulérnosti tohoto postupu soud prvního stupně poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 328/05, kterým byla ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2005, č.j. 3 To 673/2004-819, coby návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Soud druhého stupně stěžovatelovu stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako neodůvodněnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně a v jednotlivostech je dále rozvedl a posílil. Poukaz stěžovatele na "jiný způsob nabytí perkusního revolveru" vyhodnotil coby "skutečnost z hlediska podmínek trestní odpovědnosti a naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zcela nerozhodnou" a přisvědčil soudu prvního stupně též v závěru, že ani předmětné odborné vyjádření nepředstavuje důkaz, který "byl soudu dříve neznámý" nebo "by mohl přispět k jinému rozhodnutí o vině odsouzeného". Zdůraznil, že též sám měl v původním řízení k dispozici "spisové materiály", tj. "spisový materiál vedený u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 55/2004" a "spisový materiál vedený u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 190/2004", resp. "protokol z hlavního líčení" konaného v této věci. Stížnostní soud konečně uvedl, že "odborné mechanoskopické vyjádření (Ing. J. K.) v trestní věci odsouzeného vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci nebylo jediným důkazem, na kterém okresní a posléze krajský soud stavěl své závěry o vině odsouzeného".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
V projednávané ústavní stížnosti je významné, že stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy poukazuje výlučně na okolnosti, jež byly posuzovány v původním řízení; se stěžovatelovými výhradami se obecné soudy též adekvátně (a ústavněprávně konformním způsobem) již dříve vypořádaly, a na tehdejší závěry se v napadených rozhodnutích o návrhu na obnovu řízení explicite, konkrétními odkazy, odvolaly. Podstatou argumentace ústavní stížnosti je tím pokračující polemika stěžovatele s obecnými soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby stěžovatelova tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu; závěry obecných soudů proto nelze identifikovat ani s excesem ani svévolí a napadená rozhodnutí jsou rovněž přiléhavě (logicky a srozumitelně) odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel - jako jedinou - vznesl) vyčerpány.
V podrobnostech, a již jen stěžovateli na vysvětlenou, lze poznamenat následující:
V původním řízení přijaly obecné soudy skutkový závěr, že "závrty ve vložkách zámků telefonních automatů" byly provedeny "jedním z vrtáků zajištěných při zákonně provedené domovní prohlídce v bytě obžalovaného", a to na základě k tomu objektivně způsobilého důkazu (odborného vyjádření - mechanoskopické expertízy - Ing. J. K.), čímž se požadavku odpovídajícího zjištění tak zhostily. Námitka, spojená s poukazem na pozdější odborné vyjádření kpt. P. Č. (použitého v jiném řízení), podmínky pro "nový" důkaz nesplňuje proto, že není než námitkou proti správnosti závěru, který již byl učiněn (použitý "vrták" byl "ztotožněn"); ostatně nic nebránilo podrobit podané odborné vyjádření reviznímu posouzení v původním řízení (možnost rozšíření dokazování dalšími odbornými vyjádřeními nebo znaleckými posudky byla soudu "známa").
O nový důkaz by mohlo jít v případě, že by bylo předloženo odborné vyjádření (resp. posudek), založené na skutkové okolnosti, jež v původním řízení známá nebyla a teprve dodatečně vyšla najevo; takovým však stěžovatelem dovolávané odborné vyjádření nebylo, jestliže - jak konstatoval stížnostní soud - od původního se lišilo jen uplatněným (jiným) odborným názorem.
Bez toho, že by bylo nepřípustně vykročeno ze zjištěného skutkové stavu, je tedy k dispozici právní posouzení věci, které směřuje právě k tomu výsledku, jenž byl v řízení dosažen (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení).
Z ustanovení §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež upravuje dokazování v řízení před Ústavním soudem pak plyne, že je omezeno ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, a k dokazování, sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (kam spadá i stěžovatelům návrh na doplnění dokazování "dotazem" týkajícím se zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 4 T 190/2004), je použít nelze (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 279).
Zůstává přitom nepochybné, že fotokopie protokolů o hlavním líčení u Okresního soudu v Nymburce (tedy jediná část předmětného spisu věcně související se stěžovatelem uplatněnými námitkami) byly zařazeny ve spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci na č.l. 792-802.
Výtkou porušení "zásady bezprostřednosti" stěžovatel obrací pozornost k původnímu řízení, což však neodpovídá vymezení předmětu posuzované ústavní stížnosti. Jeho výsledek již - jak bylo uvedeno výše - z ústavněprávních hledisek aproboval Ústavní soud usnesením ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 328/05.
Namítaná úvaha stížnostního soudu o "dalších" usvědčujících důkazech vzhledem k jinak ustavenému (zásadnímu) rámci právního posouzení věci průmět do výsledku řízení mít nemohla.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Jan Musil
předseda senátu