ECLI:CZ:US:2009:3.US.38.09.1
sp. zn. III. ÚS 38/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. P., zastoupeného JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou v Moravské Ostravě, Na Hradbách 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2008 č. j. 16 Co 231/2008-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal po Dopravnímu podniku Ostrava a. s. zaplacení náhrady mzdy za napracované svátky ve výši 3 600,- Kč. Soud prvního stupně mezitímním rozsudkem rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odvolacímu soudu vytýká, že v jeho případě nebral dostatečně v potaz jím uplatněné námitky, týkající se především otázky náhrady mzdy za svátky.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry odvolacího soudu v otázce výkladu a aplikace konkrétních ustanovení zákoníku práce. Jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil, přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní a pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného právního předpisu ze strany obecného soudu není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Krajský soud v Ostravě se otázkou náhrady mzdy v případě stěžovatele podrobně zabýval v odůvodnění svého rozsudku a dostatečně srozumitelně objasnil, jaké důvody jej vedly k zamítnutí mezitímního rozsudku soudu prvního stupně a k vydání napadeného rozhodnutí.
Právní názor, který ve věci odvolací soud zaujal v souladu s ústavní zásadou nezávislosti moci soudní, má oporu v podrobně zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatele při polemice s jeho právními závěry, vyjma obecného tvrzení o porušení čl. 28 Listiny, nepřekročila rámec podústavního práva.
Nesouhlas stěžovatele s výkladem obecných soudů není možno řešit cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Vzhledem k tomu, že stěžovatelem zpochybněný výklad právních předpisů není příkladem svévole, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu, není vyslovení protiústavnosti zpochybněných závěrů na místě.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu