ECLI:CZ:US:2009:3.US.401.07.1
sp. zn. III. ÚS 401/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. T. H. a 2. Nezávislé odborové komise, odborové organizace, se sídlem v Praze 5 - Radotíně, Šárovo kolo 2/981, obou právně zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005 č. j. 37 C 18/2004-48 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2006 č. j. 1 Co 268/2006-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu včas, řádně doplněnou o ústavní stížnost sepsanou advokátem, brojí stěžovatelé proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů. Tato rozhodnutí nepřipustila zastoupení stěžovatele T. H. stěžovatelkou Nezávislou odborovou komisí, odborovou organizací. Stěžovatelé tvrdí rozpor těchto rozhodnutí s čl. 27 odst. 1 až 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i s Úmluvou MOP č. 87.
Stěžovatel se jako žalobce před obecnými soudy domáhá náhrady škody, ochrany osobnosti a ochrany před porušováním základních práv nezákonným jednáním žalovaných České republiky a soudce JUDr. K. K. Jak ve své ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, některá jím iniciovaná řízení, týkající se v podstatě stejné věci, probíhají za převážné nečinnosti obecných soudů již dvanáctým rokem. Ve všech řízeních se stěžovatel, podle svých slov, nechává zastupovat stěžovatelkou Nezávislou odborovou komisí, odborovou organizací, kteréžto odborové organizace je stěžovatel členem. V řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 184/2002, o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, uvedený soud rozhodl, že se zastoupení stěžovatele jmenovanou odborovou organizací nepřipouští, neboť tato prý není odborovou organizací. K odvolání stěžovatele i jmenované odborové organizace Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. prosince 2005 č. j. 15 Co 511/2005-39 rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 zrušil a zastupování stěžovatele jmenovanou odborovou organizací připustil, když dospěl k závěru, že jde o odborovou organizaci. Přesně opačné rozhodnutí Městského soudu v Praze, které je předmětem této ústavní stížnosti a kterým nebylo zastupování stěžovatele jmenovanou odborovou organizací připuštěno pro věc vedenou před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 C 18/2004, přitom prve zmíněné rozhodnutí téhož soudu časově předchází o jeden měsíc (bylo vyneseno 22. listopadu 2005). Tentýž soud tedy jednou danou organizaci za odborovou organizaci nepovažoval a měsíc poté ji naopak za odborovou organizaci považoval. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005, kterým nebylo umožněno zastoupení stěžovatele stěžovatelkou (odborovou organizací), bylo potvrzeno jako správné usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2006 č. j. 1 Co 268/2006-74 (které je taktéž předmětem řízení o této ústavní stížnosti). Stěžovatel upozorňuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů, která mu neumožnila nechat se zastupovat stěžovatelkou - odborovou organizací, jsou nejenom v rozporu se zákonem, ale též se shora citovanými základními právy stěžovatele a stěžovatelky. Je nepochybné, že stěžovatelka je odborovou organizací a stěžovatel je členem této organizace, obecné soudy však obě skutečnosti bez jakéhokoliv dokazování zpochybnily.
Svou ústavní stížnost doplnili stěžovatelé podáním ze dne 3. 10. 2008, v němž poukázali na rozdílné rozhodování Městského soudu v Praze stran toho, zda je stěžovatelka - Nezávislá odborová komise jako odborová organizace oprávněna stěžovatele v soudním řízení zastupovat, a namítli, že ohledně uvedené otázky neproběhlo dokazování zákonem stanoveným způsobem (resp. neproběhlo vůbec) a že soudy neumožnily stěžovateli ani jeho zástupci se ke skutkovým zjištěním vyjádřit. Dále argumentovali tím, že pokud zákon umožňuje si zvolit jiného zástupce než advokáta, je povinností státu tuto volbu respektovat a výkonu tohoto práva nebránit.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Městský soud v Praze se odvolal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí. Vrchní soud v Praze odmítl důvody ústavní stížnosti, když upozornil, že jeho rozhodnutí nijak sdružovací práva neomezuje, nýbrž toliko rozhoduje o možnosti zastoupení účastníka řízení odborovou organizací v individuální věci.
Ústavní soud zaslal stěžovatelům vyjádření Vrchního soudu v Praze k replice. V ní stěžovatelé uvedli, že zmíněné vyjádření je vnitřně nekonzistentní a obsahuje nepřesné údaje, přičemž v podstatě částečně zopakovali námitky obsažené v ústavní stížnosti. Vyjádření Městského soudu v Praze Ústavní soud stěžovatelům již nezasílal, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti či právní argumentaci.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jde-li o ústavní stížnost stěžovatelky Nezávislé odborové komise, odborové organizace, tato je podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z řízení před obecným soudem, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, je přitom zjevné, že stěžovatelka Nezávislá odborová komise, odborová organizace, nebyla účastníkem řízení. Naopak, v dané věci šlo pouze o to, zda stěžovatelka může v občanském soudním řízení zastupovat stěžovatele T. H. Nelze tedy hovořit o tom, že by stěžovatelka v dané věci mohla být aktivně legitimována k podání této ústavní stížnosti. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ústavní stížnost stěžovatele T. H. je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, a proto se v této věci omezil jen na otázku, kterou mu stěžovatel svým petitem vymezil - tedy ústavnost obou napadených usnesení obecných soudů; z tohoto důvodu neposuzoval - a posuzovat s ohledem na aktuální stav rozhodování v této věci ani nemohl - samotný předmět řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto úkolem Ústavního soudu zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 17, a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předestírá obsáhlou argumentaci, z jakých důvodů je závěr obecných soudů z hlediska příslušného procesního předpisu nesprávný, a v souvislosti s tím předkládá Ústavnímu soudu otázku ústavního významu v podobě základního práva na právní pomoc v řízení před soudem. Stěžovateli je patrně známo, že k otázkám zastupování (údajnou) odborovou organizací se Ústavní soud již v minulosti vyjádřil, a to např. v usnesení ze dne 19. dubna 1995 sp. zn. I. ÚS 43/95, ze dne 16. května 1995 sp. zn. I. ÚS 183/94 a ze dne 17. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 356/97 (dostupných na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), a od svého přístupu k dané problematice nemá důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci. Jde-li o konkrétní okolnosti případu, z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, z jakých důvodů obecné soudy zastoupení stěžovatele Nezávislou odborovou komisí, odborovou organizací, nepřipustily; vycházejíce zejména ze stanov uvedeného subjektu, odmítly, že by ve skutečnosti šlo o odborovou organizaci ve smyslu §26 odst. 1 o. s. ř.; pro případ, že by tomu tak bylo, měly za to, že by zastupování vzhledem k předmětu daného soudního řízení překračovalo rámec (odborové) činnosti dané organizace. Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy svůj závěr dostatečně odůvodnily v napadených rozhodnutích, přičemž jeho eventuální nesprávnost (nezákonnost) není referenčním bodem přezkumu napadených rozhodnutí ze strany Ústavního soudu, jak zřetelně plyne z jeho rozhodovací praxe (viz výše), přičemž přesah do ústavněprávní roviny zde Ústavní soud neshledal, neboť v případě stěžovatele, který se účastnil a účastní řady řízení před obecnými soudy i Ústavním soudem, v nichž prokazuje značné schopnosti hájit svá práva sám či prostřednictvím advokáta, se jeví dopady předmětných rozhodnutí z faktického hlediska jako nepodstatné.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu