ECLI:CZ:US:2009:3.US.414.09.1
sp. zn. III. ÚS 414/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 8 To 3/2009, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §233 odst. 2 tr. řádu, §248 odst. 1 tr. řádu a §32 tr. řádu co do slov "považovat za obviněného a" a s návrhem, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Brně zakázal porušovat práva stěžovatele zaručená "čl. 6 odst. 3 písm. d)" Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, takto:
Ústavní stížnost a další návrhy (dle záhlaví) se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv vyplývajících z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, zejména "práva na spravedlivý proces", zrušil shora označené usnesení, vydané v jeho trestní věci. V následných podáních předložil stěžovatel návrhy, identifikované v záhlaví usnesení.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 8. 2008, č.j. 2 T 95/2008-286, uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 60 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Krajský soud v Brně v rámci odvolacího řízení vedeného pod sp. zn. 8 To 3/2009 vydal dne 27. 1. 2009 usnesení, kterým se "za účelem opětovného obeslání obžalovaného (stěžovatele) veřejné zasedání odročuje na den 24. 2. 2009 v 8.45 hod., č. dveří 328/III. poschodí, s tím, že termín odročeného veřejného zasedání bere na vědomí přítomná státní zástupkyně a nebude již opětovně obesílána".
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zásilku, jejímž obsahem bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání Krajského soudu v Brně nařízeného na 27. 1. 2009, obdržel až dne 23. 1. 2009, tedy po uplynutí lhůty podle §233 odst. 2 tr. řádu. Pakliže "nebyly splněny podmínky pro zahájení veřejného zasedání", a bez jeho přítomnosti se tak přesto stalo, aniž měl "možnost se na veřejné zasedání řádně připravit", a předseda senátu JUDr. Vlastimír Čech "po zahájení veřejného zasedání vydal usnesení, kterým veřejné zasedání odročil na den 24. 2. 2009", pak podle stěžovatele došlo ke "zkrácení" jeho "práva na obhajobu" a "porušena rovnost stran". Stěžovatel totiž míní, že byl zbaven možnosti dát soudu najevo, že na veřejném zasedání konaném "v době náhradního termínu" nemůže uplatnit důkazní návrhy, a to proto, že se jej "z vážných důvodů nemůže zúčastnit".
Stěžovatel dále dovozuje, že ustanovení §233 odst. 2 tr. řádu vůbec stojí v rozporu s ústavněprávními předpisy, neboť jím předvídaná lhůta je "příliš krátká", v důsledku čehož "s ohledem na podmínky doručování není možné se řádně na veřejné zasedání připravit" a "někdy může nastat případ, kdy z časového hlediska je lhůta zkrácena i při řádném přebírání doporučených zásilek".
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel vznesl další procesní návrhy, konkrétně na zrušení ustanovení §248 odst. 1 tr. řádu a §32 tr. řádu co do slov "považovat za obviněného a" a dále i návrh, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Brně zakázal porušovat práva stěžovatele zaručená "čl. 6 odst. 3 písm. d)" Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Je potřebné především zdůraznit, že ústavní stížností napadené usnesení o odročení veřejného zasedání je pouhým procesním rozhodnutím, vydaným v průběhu řízení, jež nemá jinou povahu než organizační, a upravuje výlučně jen jeho vedení.
Ústavní soud standardně judikuje, že mu nepřísluší - zásadně - zasahovat do probíhajícího soudního řízení, a to proto, že je naopak povolán až ku zhodnocení ústavnosti řízení z pohledu jeho celkového výsledku, po vyčerpání všech procesních instrumentů, jež jsou účastníku řízení k dispozici. Přihlíží též k tomu, že ne každý procesní nedostatek musí nutně znamenat důvod k jeho zásahu, neboť jde o to, aby řízení bylo "spravedlivé" jako "celek".
Podle ustanovení §233 odst. 2 tr. řádu den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána.
Je na prvý pohled zřejmé, že Krajský soud v Brně vydáním stěžovatelem oponovaného usnesení (o odročení veřejného zasedání soudu) tomuto procesnímu pravidlu bezezbytku dostál. Z jeho obsahu je evidentní, že tím naopak vyšel ochraně stěžovatelových práv (přípravě obhajoby) vstříc, a to právě proto, že neměl jistotu, že lhůta podle citovaného ustanovení byla zachována. Úvahy stěžovatele o nepřípustném "zahájení" veřejného zasedání jsou pak zcela bezcenné; veřejné zasedání se - podle obsahu příslušného protokolu - nekonalo.
Okolnost, že přítomný státní zástupce "vzal na vědomí" termín dalšího veřejného zasedání, nepředstavuje samozřejmě ani porušení principu "rovnosti", jak se domnívá stěžovatel, neboť veřejné zasedání soud nařizuje, a to autonomně, nezávisle na procesních stranách.
Pokud se veřejného zasedání nařízeného na den 24. 2. 2009 stěžovatel neměl "z vážných důvodů" zúčastnit, bylo v jeho dispozici, aby žádost o odročení veřejného zasedání procesně regulérním způsobem uplatnil následně (§219 a §238 tr. řádu).
To, zda a jak (zda v přítomnosti stěžovatele či nikoli) odvolací soud ve stěžovatelově věci v den odročeného veřejného zasedání (24. 2. 2009) jednal, je ve vztahu k posuzování ústavní stížnosti nerozhodné, neboť tyto okolnosti k napadenému usnesení žádný vztah nemají.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do procesů a rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Jako návrh zjevně neopodstatněný tedy Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 8 To 3/2009, podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (bez jednání) usnesením odmítl.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není zde - již logicky - ani podkladu pro projednání dalších návrhů na zrušení ustanovení §233 odst. 2 tr. řádu, §248 odst. 1 tr. řádu a §32 tr. řádu co do slov "považovat za obviněného a", jakož i návrhu, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Brně zakázal porušovat (blíže nespecifikovaná) práva stěžovatele "zaručená čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"; výsledek řízení o ústavní stížnosti byl totiž založen jinak. Takové návrhy musí být proto odmítnuty rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k tomu nepokládal Ústavní soud za potřebné vyzývat zástupce stěžovatele, aby obsah podání sepsaných a vznesených samotným stěžovatelem (v rozporu se zásadou povinného zastoupení advokátem) do řádné ústavní stížnosti (případně) inkorporoval.
Tím není samozřejmě predisponován výsledek řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1172/09, která směřuje proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 8. 2008, č.j. 2 T 95/2008-286, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 8 To 3/2009, jímž bylo stěžovatelovo odvolání proti zmiňovanému rozsudku s poukazem na §256 tr. řádu zamítnuto.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Jan Musil
předseda senátu