ECLI:CZ:US:2009:3.US.431.08.1
sp. zn. III. ÚS 431/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OMNIPOL a. s., se sídlem v Praze 1, Nekázanka 880/11, zastoupené Mgr. Martinem Hájkem, advokátem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti konkrétním výrokům rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2007 č. j. 32 Odo 429/2006-397, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2005 č. j. 8 Cmo 199/2005-285 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2003 č. j. 23 Cm 306/97-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 15. 2. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení výroku I rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2007 č. j. 32 Odo 429/2006-397, výroku I písm. a) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2005 č. j. 8 Cmo 199/2005-285 v části, ve které byl potvrzen prvostupňový rozsudek co do částky 868 000 USD s příslušenstvím, jakož i výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2003 č. j. 23 Cm 306/97-219 v části, v níž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci 868 000 USD s příslušenstvím.
Dle stěžovatelky soudy porušily čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila kopie rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
Ústavní soud si vyžádal kopii rozhodnutí prvostupňového soudu, odvolání a dovolání stěžovatelky (a jejich doplnění) a vyjádření stěžovatelky k žalobě (stanovisko).
Z kopií rozhodnutí obecných soudů v dané věci zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Žalobce se vůči stěžovatelce domáhal zaplacení částky 868 000 USD s příslušenstvím a v průběhu řízení žalobu rozšířil o další částku 3 465 000 USD s příslušenstvím. Nároků se domáhal na základě "gentlemanské dohody" ze dne 28. 6. 1995. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem tak, že ve výroku I zastavil řízení ohledně části požadovaného příslušenství (pro zpětvzetí) a ve výroku II uložil stěžovatelce zaplatit žalobci částku 868 000 USD s 11,5% úrokem a částku 3 465 000 USD s 8,5% úrokem.
Stěžovatelka podala odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem tak, že ve výroku I písm. a) prvostupňové rozhodnutí potvrdil co do částky 868 000 USD s 6% úrokem a co do částky 3 465 000 USD s 6% úrokem. Ve svém výroku I písm. b) pak prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl ohledně zbytku příslušenství k výše uvedeným částkám. Výrokem II uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka podala dovolání do výroku I písm. a) a do výroku II odvolacího rozhodnutí. Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem tak, že výrokem I odmítl dovolání stěžovatelky směřující proti výroku I písm. a) odvolacího rozhodnutí v části, v níž byl potvrzen prvostupňový rozsudek ohledně její povinnosti zaplatit částku 868 000 USD s 6% úrokem; odmítl dovolání rovněž proti výroku II odvolacího rozhodnutí. Současně výrokem II Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I písm. a) v části, v níž byl potvrzen prvostupňový rozsudek ohledně povinnosti stěžovatelky zaplatit částku 3 465 000 USD s 6% úrokem, a zrušil také prvostupňový rozsudek v této části. Nejvyšší soud ke svému zrušujícímu výroku II dospěl poté, kdy shledal otázku zásadního právního významu ohledně právního posouzení nároku na částku 3 465 000 USD s 6% úrokem. S ohledem na přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu se zabýval také námitkou vad řízení - pravomocí českých soudů a rozhodným právem. Pokud jde o jeho odmítavý výrok I, konstatoval, že ve vztahu k částce 868 000 USD s příslušenstvím neshledal otázku zásadního právního významu a ve vztahu k výroku o nákladech řízení je dovolání nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojila především proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu. Namítla, že v jeho rozhodnutí nejsou seznatelné úvahy, jimiž se řídil při odmítnutí dovolání ohledně částky 868 000 USD s 6% úrokem, když toliko konstatoval, že v této části neshledal zásadní právní význam odvolacího rozhodnutí, aniž by alespoň odkázal na svou předchozí judikaturu řešící namítané právní otázky. Není tak zřejmé, jak a zda se dovolací soud vypořádal s četnými námitkami stěžovatelky (např. ohledně právní kvalifikace gentlemanské dohody). Rovněž se dle stěžovatelky nevypořádal s námitkami vad řízení, které je povinen, dle stěžovatelky, zkoumat z úřední povinnosti dle §242 odst. 3 občanského soudního řádu. Jeho rozhodnutí tak, dle stěžovatelky, nevyhovuje obecným požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí, je nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné (odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn.: IV. ÚS 150/01, Pl. ÚS 10/04, III. ÚS 176/96, I. ÚS 654/03, III. ÚS 55/95).
Stěžovatelka následně uvedla námitky, s nimiž se obecné soudy, dle jejího názoru, nevypořádaly: otázka pravomoci českých soudů a rozhodného práva, pasivní věcná legitimace, otázka závazků předcházejících gentlemanské dohodě (neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene stran právního důvodu pohledávky), otázka pravosti, věrohodnosti, platnosti a právního hodnocení gentlemanské dohody, otázka příslušenství nároku, vady důkazního řízení - neprovedení důkazů, nesprávné hodnocení důkazů (k nim mělo být přihlíženo ex offo).
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základě podané ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"] zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.
V daném případě stěžovatelka především namítá nedostatečnost odůvodnění odmítavé části rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Pokud jde o stručnost odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve vztahu k nároku ve výši 868 000 USD s příslušenstvím, nemá Ústavní soud za to, že by bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. V dané věci stěžovatelka podala dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, kdy je věcí dovolacího soudu posoudit naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s přihlédnutím (zejména) k odst. 3 daného ustanovení. Není (automatickou) podmínkou, aby Nejvyšší soud rozváděl svou argumentaci k jednotlivým námitkám dovolatelů či odkazoval na svou judikaturu nebo z ní citoval (v případech, kdy neshledá otázku zásadního právního významu). Vždy záleží na té které konkrétní věci. Tato skutečnost vyplývá (a contrario) i z demonstrativně uvedených předpokladů přípustnosti dovolání v odst. 3 uvedeného ustanovení. Stěžovatelka vznesla v dovolání obdobné námitky, které posuzovaly již nižší obecné soudy. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu tak lze dovodit, že nižší soudy se ve svých právních závěrech neodchýlily ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu a neřešily příslušné právní otázky v rozporu s hmotným právem (viz opět odst. 3). Tento závěr Nejvyššího soudu je zřejmý i z odůvodnění dovolacího soudu týkajícího se bodu 3b gentlemanské dohody. Povinností Nejvyššího soudu v rámci dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu rovněž není zabývat se skutkovými námitkami odvolatele (skutková zjištění, hodnocení důkazů).
Stěžovatelka dále tvrdí, že Nejvyšší soud se ex offo nezabýval namítanými vadami řízení. Tomuto tvrzení Ústavní soud nemůže přisvědčit. Dovolací soud se s ohledem na přípustnost dovolání zabýval v souladu s §242 odst. 3 občanského soudního řádu vadami řízení, zde otázkou pravomoci českých soudů a rozhodného práva.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž opakuje námitky, které uvedla již v řízení před obecnými soudy, polemizuje s jejich skutkovými i právními závěry a odůvodnění jejich rozhodnutí považuje za nedostatečná.
Na rozdíl od stěžovatelky má Ústavní soud za to, že obecné soudy se věcí, resp. stěžovatelčinými námitkami dostatečně zabývaly. Z prvostupňového rozhodnutí je zřejmý rozsah i obsah dokazování, úvahy soudu při hodnocení důkazů a soud rovněž srozumitelně vyložil své skutkové a právní závěry ve věci. Odvolací soud se evidentně ztotožnil se závěrem, že bylo prokázáno uzavření dohody mezi účastníky a dále se po zopakování důkazu gentlemanskou dohodou znovu zabýval navazujícími skutkovými a právními otázkami (námitkami) - právní kvalifikace dohody, nároky uvedené v bodu 3 dohody, "význam" minulých obchodů a jejich prokazování v dané věci, promlčení, příslušenství. Je třeba uvést, že odvolací soud prováděl přezkum s ohledem na obsah námitek, které stěžovatelka uvedla ve svém odvolání a jeho doplnění. Po přezkumu korigoval prvostupňové rozhodnutí v otázce výše příslušenství; zabýval se jak měnou, tak výší úroků a počátkem prodlení stěžovatelky. Jeho závěry v této otázce považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněné (ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti otázku příslušenství váže spíše k námitce o nevyřešení rozhodného práva).
Pokud stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně hodnotily důkazy, resp. je hodnotily jen v její neprospěch, musí Ústavní soud znovu připomenout, že není další instancí obecného soudnictví a není povolán k přehodnocování hodnocení důkazů. Z napadených rozhodnutí (zejména prvostupňového soudu) se přitom nepodává, že by nebylo lze závěry soudů z provedených důkazů dovodit a že by se soudy dopustily svévole v hodnocení důkazů.
Nesouhlas stěžovatelky s právními závěry soudů (včetně právní kvalifikace gentlemanské dohody) lze označit za pouhou polemiku, kdy odlišný názor stěžovatelky ještě neznamená porušení jejích ústavně zaručených práv. Soudy své právní závěry řádně a srozumitelně odůvodnily; Ústavní soud ani zde nevidí exces či libovůli, které by odůvodňovaly kasaci rozhodnutí obecných soudů.
Pravomocí českých soudů a rozhodným právem se zabýval jak soud prvostupňový, tak soud dovolací. Ústavní soud nemá za to, že by interpretace a aplikace příslušných předpisů v dané věci (občanský soudní řád a zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním) vybočila z mezí ústavnosti či výkladových standardů.
Stěžovatelka znovu poukazuje také na to, že soudy bezdůvodně zamítly její důkazní návrhy. V ústavní stížnosti neuvádí, o které by se mělo jednat. Z věci však plyne, že podobně jako v odvolání (dokazování a skutkové otázky jsou věcí prvostupňového a odvolacího soudu) má zřejmě na mysli důkazy závazkových vztahů (obchodů), které předcházely gentlemanské dohodě/narovnání. Ani zde však nelze stěžovatelce přisvědčit. K potřebě dalšího dokazování v tomto směru se dostatečně a srozumitelně vyjádřil soud prvostupňový a ani odvolací soud tuto námitku stěžovatelky neopomenul.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal nahodilost, vnitřní rozpornost či iracionální úvahy a závěry; není přitom povolán k přezkumu pouhé správnosti. Opakující se námitky stěžovatelky posouvají Ústavní soud do roviny podústavního práva za účelem dalšího instančního přezkumu; taková pravomoc však Ústavnímu soudu dána není.
Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je toliko polemikou se závěry obecných soudů a dle obsahu rozhodnutí obecných soudů (ve vztahu k obsahu opravných prostředků stěžovatelky) nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv, postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu