ECLI:CZ:US:2009:3.US.445.09.1
sp. zn. III. ÚS 445/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Marcelem Zachvejou, advokátem v Ostravě, 28. října 108, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 5 Tdo 598/2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2007 č. j. 5 To 99/2007-1340 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2007 č. j. 36 T 5/2005-1245, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 2. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že postupovaly v rozporu s čl. 39 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ze dne 27. 8. 2007 č. j. 36 T 5/2005-1245 uznal stěžovatele a spoluobžalovaného Ing. J. K. vinnými trestným činem porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 trestního zákona, od jejich potrestání však uvedený soud podle §24 trestního zákona upustil. Daného trestného činu se stěžovatel dle krajského soudu dopustil jako zaměstnanec společnosti KERBEROS TRADE, s. r. o., v souvislosti s dovozem 1 200 ks pistolí vzor CZ 52 touto společností ze Slovenské do České republiky.
K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem ze dne 7. 11. 2007 č. j. 5 To 99/2007-1340 uvedený rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým bylo upuštěno od potrestání, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zrušil a nově odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let, a dále mu uložil trest zákazu výkonu jakékoliv činnosti a funkce související s nákupem, prodejem a přepravou zbraní na dobu 4 let. Stejným rozsudkem podle §256 tr. ř. zamítl i odvolání obou obžalovaných. Tento rozsudek napadli stěžovatelé dovoláním, to však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 5 Tdo 598/2008 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na svou argumentaci, kterou uplatnil v odvolání proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně, mj. že uvedené zbraně lze považovat za vojenský materiál podle §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Je však třeba vzít v úvahu, že uvedený zákon odkazuje na vyhlášku č. 89/1994 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, která v Příl. 1 položce SVM 1 bodě 5 stanoví, že do seznamu vojenského materiálu nepatří "revolvery, pistole, jež nejsou plně automatického typu, a jejich součásti určené k maloobchodnímu prodeji v zemi dovozu". Nikde není stanoveno, že by daná zbraň musela být ověřena pro civilní použití, navíc smluvní značkou CIP. Pokud k takovému závěru soud dospěl, nepřípustně, nad rámec zákona stanovil povinnosti, jejichž nesplnění má za následek trestní odpovědnost.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že jej potrestaly za postup v dobré víře ve správnost individuálního právního aktu. Licenční správa Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen "Licenční správa") poskytuje licenci jednak bezpečnostní, jednak "vojenskou". Nadána odbornými znalostmi a disponujíc identifikačními znaky obchodu a jeho předmětu, sama si učinila úsudek o charakteru obchodu, a to jako obchodu s civilním materiálem, přičemž on jednal v dobré víře v její rozhodnutí. Jednání v dobré víře je třeba chránit, i kdyby dané rozhodnutí bylo nesprávné. Stěžovatel rovněž opakuje svou námitku rozšiřujícího výkladu, jak byla uvedena v předchozím odstavci, s tím, že daným postupem došlo k porušení čl. 39 Listiny. V této souvislosti poukazuje na údajný vnitřní rozpor, kterým je stižen názor obecných soudů, že dovoz zbraní je možný na základě bezpečnostní licence, současně však že jde o obcházení zákona. Dalšího pochybení se dopustil Nejvyšší soud, když konstatoval, že podstatou a objektivní stránkou trestného činu je, že dovezl "vojenský materiál", neboť to je v rozporu s dikcí §124d trestního zákona, především pak že vyvodil ex post, že šlo o vojenský materiál. Dle stěžovatele ratio legis posledně citovaného ustanovení je kontrola obchodu se zbraněmi, což bylo zcela naplněno, neboť zboží bylo po celou dobu pod kontrolou příslušných orgánů. Stěžovatel v podstatě znovu opakuje, že je mu kladeno za vinu, že měl vědět, že rozhodnutí Licenční správy je nesprávné, a že se měl řídit zákonem. V návaznosti na to stěžovatel upozorňuje na závěry vrchního soudu, který na straně jedné dospěl k závěru, že dovoz zbraní byl proveden v souladu s udělenou licencí, a na straně druhé, že protiprávního jednání se dopustil tím, že nesplnil podmínky v licenci stanovené. Taková argumentace prý obstát nemůže, neboť porušení licenčních podmínek trestní zákon nekriminalizuje.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 2. 2009 stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy namítal, že nejde o vojenský materiál, a to s odkazem na již zmíněnou výjimku stanovenou ve vyhlášce č. 89/1994 Sb. ("revolvery, pistole, jež nejsou plně automatického typu, a jejich součásti určené k maloobchodnímu prodeji v zemi dovozu"). Vrchní soud dospěl k závěru, že pod pojmem země dovozu nutno rozumět Českou republiku, Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotožnil, avšak konstatoval, že z hlediska trestní odpovědnosti je tato skutečnost irelevantní. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Poukazuje na vyhlášku č. 332/2009 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, která nahradila vyhlášku č. 89/1994 Sb., a tvrdí, že tato vyhláška výslovně stanovila pouze to, co platilo již za vyhlášky č. 89/1994 Sb. (tj. pod pojmem "země dovozu" nelze rozumět jen Českou republiku, ale jakoukoliv jinou zemi, do níž jsou zbraně vyváženy), a tudíž že předmětné pistole nelze vůbec považovat za vojenský materiál.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak patrno z napadených rozhodnutí, stěžovatel v podstatě stejné námitky uplatnil během soudního řízení, obecné soudy se jimi podrobně zabývaly. Zejména je třeba poukázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, z něhož plynou jasné odpovědi na otázky, jež stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá k vyřešení. Obsahem ústavní stížnosti tak je (v principu) stěžovatelova polemika s odůvodněnými závěry obecných soudů, kdy stěžovatel chce dosáhnout přezkoumání správnosti jimi provedené interpretace a aplikace zejména trestního zákona a předpisů o zahraničním obchodu, tedy tzv. "jednoduchého" práva, Ústavním soudem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecnýchsoudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy Českérepubliky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že své (opakující se) námitky stěžovatel dílem doplnil o argumentaci, dle které má být interpretace a aplikace podústavních předpisů (zejména pak vyhlášky č. 89/1994 Sb.) ze strany obecných soudů ústavně nekonformní, Ústavní soud se jimi zabýval, avšak - vycházeje z napadených rozhodnutí, na které tímto z velké části odkazuje - jejich důvodnosti přisvědčit nemohl. Stěžovatel se v ústavní stížnosti v prvé řadě dovolává své dobré víry v rozhodnutí příslušného správního orgánu, jímž v daném případě byla Licenční správou udělená bezpečnostní licence podle §67 zákona č. 62/2000 Sb., o některých opatřeních při vývozu nebo dovozu výrobků a o licenčním řízení a o změně některých zákonů. Tato námitka je založena na předpokladu, že Licenční správa pochybila, když "nerozpoznala", že v daném případě jde o vojenský materiál podléhající režimu zákona č. 38/1994 Sb., a udělila mu pak "nesprávnou"licenci. Dle názoru Ústavního soudu nelze dospět k závěru, že by dané rozhodnutí jako takové bylo z uvedených důvodů vadné. V době jeho vydání s ohledem na relevantní právní úpravu nebylo možno pevně stanovit, zda se u předmětného zboží jedná o "vojenský materiál" či nikoliv. Tato otázka mohla být zodpovězena podle účelu, za jakým bylo toto zboží dovezeno, kterýžto musel být stěžovateli znám. Bylo tak na společnosti KERBEROS TRADE, s. r. o., a potažmo (i) na stěžovateli, aby podle záměrů s daným zbožím požádal o adekvátní licenci. Pokud konkrétně byly předmětné zbraně nakoupeny nikoliv za účelem jejich maloobchodního prodeje v zemi dovozu, kterou je v daném případě Česká republika (k tomu také viz níže), výjimka ve smyslu Příl. 1 položky SVM 1 bodu 5 vyhlášky č. 89/1994 Sb. se neuplatní, a jde tudíž o vojenský materiál ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb. Z výše uvedeného plyne, že je věcí samotného žadatele, o jakou licenci pro jím zamýšlený obchod požádá, a stejně tak je na něm, aby pak dodržoval "podmínky", které z dané licence či jejího udělení vyplývají (k tomu viz níže).
Stěžovatel dále poukazuje na to, že vzhledem k platné bezpečnostní licenci nedovezl předmětné zbraně bez povolení či licence ve smyslu §124d trestního zákona, pouze - jak vyvodil vrchní soud - nesplnil podmínky v licenci stanovené. K této otázce se však již vyjádřil Nejvyšší soud, jenž konstatoval, že nebyly naplněny podmínky příslušné (bezpečnostní) licence, avšak i kdyby naplněny byly, jednalo by se o protiprávní obcházení zákona. Podstata této úvahy je jiná, než jak ji chápe stěžovatel; spočívá totiž v tom, že předmětná dovozní transakce mohla být za daných skutkových okolností uskutečněna pouze za předpokladu, že by KERBEROS TRADE, s. r. o., obdržela licenci podle zákona č. 38/1994 Sb.; skutečnost, že získala bezpečnostní licenci, je irelevantní, protože tato licence se na tuto konkrétní transakci vůbec nemohla vztahovat. Pokud uvedené společnosti k transakci nezbytná "vojenská" licence nebyla udělena, nelze obecným soudům vytýkat, že dospěly k závěru, že zahraniční obchod s vojenským materiálem byl proveden "bez povolení nebo licence". Obecné soudy sice hovoří o "nesplnění podmínek" stanovených v bezpečnostní licenci (nebo v obdobném duchu), tím ovšem jen doplňují svou argumentaci - představují situaci, kdy by zmíněná bezpečnostní licence byla pro daný dovoz zbraní "dostačující" (tj. že by předmětné zbraně byly dovezeny za účelem jejich maloobchodního prodeje na území České republiky), přičemž zmiňují zákonné podmínky, které by v takovém případě musely být splněny, a to s tím závěrem, že splněny (beztak) nebyly. Takováto situace ovšem vůbec nenastala, neboť - jak zjistily obecné soudy - k tomuto účelu import zbraní proveden nebyl, přičemž příslušné (skutkové) závěry stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje.
Konečně stěžovatel namítal, že Nejvyšší soud vyvodil nesprávný závěr o právních důsledcích pochybení vrchního soudu při interpretaci pojmu "země dovozu" obsaženého v Příl. 1 položce SVM 1 bodě 5 vyhlášky č. 89/1994 Sb., jestliže toto pochybení označil za "irelevantní". Z odůvodnění napadeného usnesení je patrno, na základě jaké úvahy k takovému závěru Nejvyšší soud dospěl. Vycházel z toho, že zemí dovozu může být jak Česká republika, tak i jiná země. Druhý případ by pak mohl nastat tehdy, pokud by zboží bylo exportováno z České republiky do zahraničí (a udělovala by se vývozní bezpečnostní licence). O takový případ však v posuzované věci nešlo, neboť předmětné zboží bylo (nejprve) dováženo ze zahraničí do České republiky, kterážto pak byla i "zemí dovozu" ve smyslu citovaného ustanovení. Z ústavní stížnosti přitom není úplně zřejmé, co konkrétně stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, lze však vyvodit, že se domáhá toho, aby daná transakce byla posouzena jako celek v tom smyslu, že - byť šlo o dovoz předmětného zboží do České republiky - mělo být zohledněno, že mělo být dále vyvezeno do zahraničí za účelem maloobchodního prodeje, z čehož následně vyvozuje, že nešlo o vojenský materiál. Argumentuje přitom nyní platnou vyhláškou č. 332/2009 Sb.
Je však třeba upozornit, že znění příslušného ustanovení vyhlášky č. 332/2009 Sb. je podstatně jiné než je tomu v případě relevantního ustanovení vyhláškyč. 89/1994 Sb., přičemž výklad, k jakému dospěl Nejvyšší soud, se Ústavnímu soudu jeví jako ústavně konformní, protože je srozumitelný a v souladu s principy logického myšlení, jestliže ostatně dané ustanovení je formulováno tak, že k jiné interpretační variantě lze dospět jen velmi obtížně. V této souvislosti Ústavní soud pokládá za podstatné, že z ústavní stížnosti (a ani z ničeho jiného) neplyne, že by se stěžovatel na základě postupu orgánů veřejné moci mohl domnívat, že zde připadá v úvahu interpretace jiná, ba naopak. Jak patrno z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu i Nejvyššího soudu, ze samotného licenčního povolení bylo možno zjistit, jaké podmínky, resp. jaké právní povinnosti musí KERBEROS TRADE, s. r. o., splnit, na základě čehož si stěžovatel mohl snadno učinit i poznatek o tom, že pokud se tak nestane (což v daném případě ani nebylo zamýšleno), udělená bezpečnostní licence "dostačující" nebude.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu