ECLI:CZ:US:2009:3.US.501.09.1
sp. zn. III. ÚS 501/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. O., zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem v Ostravě, Sokolská 21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2007 sp. zn. 34 T 24/96, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 3 To 11/2008 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1258/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 3. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zaručený Ústavou České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 27. 8. 2007 sp. zn. 36 T 5/2005 uznal stěžovatele a také obžalovaného K. Č. (mj.) vinnými trestným činem dle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona [posledně jmenovaný také dle §148 odst. 3 písm. a) trestního zákona] ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona a odsoudil je (shodně) k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 4 let za současného vyslovení dohledu nad obžalovanými. Toto rozhodnutí bylo zrušeno napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 3 To 11/2008, načež oba obvinění byli uznáni vinnými trestným činem dle §148 odst. 2 a odst. 3 písm. c) trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona a odsouzeni k témuž trestu, jak uvedeno výše. Oba tyto rozsudky však Nejvyšší soud v části týkající se stěžovatele a K. Č. zrušil rozsudkem ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1258/2008 a znovu je uznal vinnými trestným činem dle §148 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákona, přičemž jim uložil stejný trest. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil jednak dne 10. 2. 1992 spolu s mj. K. Č. v souvislosti s nákupem cigaret od společnosti Tabák, a. s., a jejich prodejem na vnitřním trhu, ač byl deklarován jejich vývoz, a obdobně sám dne 19. 2. 1992; tím měl získat výhodu ve výši nezaplacené daně z obratu.
Stěžovatel předně namítá, že předmětný rozsudek Nejvyššího soudu neobsahuje jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili, a neoznačuje ani, zda Nejvyšší soud rozhodl v senátu. Nemá tedy náležitosti, které jsou zakotveny v §120 trestního řádu, čímž ve svém důsledku zasahuje do ústavně zaručeného práva na to, aby o jeho věci rozhodl zákonný soudce. Stěžovatel se dále domnívá, že vymezení skutku ve skutkové větě nezakládá skutkovou podstatu daného a ani žádného jiného trestného činu. Předmětnou skutkovou podstatu naplní ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. On však byl odsouzen za to, že měl získat výhodu ve výši nezaplacené daně z obratu. Tu následně musela uhradit společnost Tabák, a. s., jíž byla daň z obratu dodatečně doměřena.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakterřízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak III. senát Ústavního soudu zjistil ze spisu sp. zn. I. ÚS 498/09, proti výše označeným soudním rozsudkům podal ústavní stížnost i K. Č., přičemž tato obsahovala tytéž námitky, jež byly shodně odůvodněny. Tuto ústavní stížnost pak Ústavní soud (jeho I. senát) odmítl usnesením ze dne 9. 4. 2009 jako zjevně neopodstatněný návrh. V souvislosti s prvně uvedenou námitkou vyslovil souhlas s tím, že jména a příjmení soudců, kteří se zúčastnili na tom kterém rozhodnutí, by v něm měla být uvedena. Na straně druhé však nedospěl k závěru, že by dané pochybenídosahovalo ústavněprávní roviny. Zdůraznil přitom, že "Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. Namítaná vada má v tomto případě čistě formální charakter. Jména zbývajících členů senátu, který předmětné rozhodnutí vydal, je přitom možno zjistit a ověřit, a to např. z rozvrhu práce Nejvyššího soudu (který je volně dostupný na jeho internetových stránkách) či nahlédnutím do spisu, na což má stěžovatel jako účastník řízení právo."
V případě druhé námitky - vadného podřazení zjištěného skutkové děje pod příslušnou skutkovou podstatu trestného činu pak Ústavní soud konstatoval, že "výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně ustanovení zvláštní části trestního zákona a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný. Stěžovatel formulujesvoji argumentaci takovým způsobem, jakoby Ústavní soud byl jakási ,superinstance' v rámci obecného soudnictví, což je pozice, která mu zjevně nepřísluší a příslušet nemůže."
Vzhledem k tomu, že se III. senát Ústavního soudu s těmito závěry plně ztotožnil, nezbylo mu, než s odkazem na ně ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu