ECLI:CZ:US:2009:3.US.592.09.1
sp. zn. III. ÚS 592/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 32, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2008, č. j. 8 Co 2081/2008-201, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2008, č. j. 9 C 129/2006-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Požaduje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů zrušil a v novém řízení "zakázal" oběma soudům "pokračovat v porušování jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu" a uložil jim věc projednat bez zbytečných průtahů.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z vyžádaného procesního spisu, se podává následující.
Žalobou proti Z. D. se stěžovatel domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 6 450 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že se žalovaným (objednatelem) uzavřel dne 4. 9. 2005 smlouvu o dílo, jíž se zavázal "zpracovat a zakreslit svítidla v programu Excel"; poté, co dílo řádně dokončil a předal žalovanému (formou protokolů, jež zůstaly v počítači žalovaného), postoupil žalovaný dílo třetí osobě - společnosti Eltodo-Citelum s. r. o., avšak cenu díla stěžovateli nezaplatil.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne ze dne 12. 6. 2008, č. j. 9 C 129/2006-90, bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovateli 6 450 Kč s úrokem z prodlení od 25. 2. 2006 do zaplacení (výrok I); ohledně úroku z prodlení od 1. 11. 2005 do 24. 2. 2006 byla žaloba zamítnuta (výrok II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 10. 2007, č. j. 8 Co 1653/2007-137, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeného výroku I zrušil. Soudu prvního stupně především vytkl, že věc projednal bez přítomnosti žalovaného a nevyžádal od něj (k jeho obraně) doplnění potřebných skutkových tvrzení; z těchto důvodů uzavřel, že je třeba v novém řízení dokazování doplnit právě k tvrzení žalovaného, jestliže uzavření smlouvy a provedení díla v podaném odporu proti platebnímu rozkazu popřel.
Dalším rozsudkem Okresního soudu v v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2008, č. j. 9 C 129/2006-163, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Z jeho odůvodnění se podává, že při provádění dokazování (resp. jeho doplnění) a zjišťování skutkového stavu se soud zaměřil (k pochybnostem ohledně dříve předložených důkazů, jež vyjádřil ve svém rozhodnutí odvolací soud) především na prokázání a doplnění skutkových tvrzení ohledně formy a obsahu smlouvy o dílo, jakož i o okolnostech jejího uzavření. Po zjištění, že stěžovatel nepředložil originál smlouvy a důkaz osvědčující provedení prací a jejich předání žalovanému, a po zhodnocení dosavadních výsledků dokazování pak soud dospěl k závěru, že stěžovatel "nebyl schopen jednoznačně a bez pochybností" prokázat tvrzení o uzavření smlouvy o dílo v jakékoliv formě, jakož i tvrzení o dokončení díla a jeho předání žalovanému. Stěžovateli tudíž "nemohl vzniknout požadovaný nárok na poskytnutí odměny ... event. nárok na ... bezdůvodného obohacení".
Krajský soud v Českých Budějovicích pak rozsudkem ze dne 11. 12. 2008, č. j. 8 Co 2081/2008-201, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se plně ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právním posouzením. Zdůraznil, že stěžovatel - ač řádně poučen - ničím neprokázal "předání jím tvrzeného díla"; z tohoto důvodu již nebylo třeba provést ani stěžovatelem navržené důkazy k jeho dalším tvrzením (zde zejména důkaz grafologickým posudkem k prokázání "pravosti" smlouvy, kompaktním diskem CD-ROM, na němž mají být "zachycena pouze data zakázky, svědčící pouze o jejím zpracování", či důkaz výslechem navržených svědků).
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na svém tvrzení, že se žalovaným uzavřel smlouvu o dílo, dílo řádně a podle jeho požadavků provedl a předal žalovanému. Obecným soudům, jež v jeho věci rozhodovaly, pak zejména vytýká, že
1/ odvolací soud měl námitky žalovaného uplatněné v odvolání proti prvnímu rozhodnutí soudu prvního stupně posoudit jako nepřípustné novoty
2/ soud prvního stupně se neměl řídit "irelevantním a protizákonným zrušovacím rozsudkem" odvolacího soudu a v novém řízení již neměl stěžovatele vyzývat k doložení "dalších" skutečností a důkazů, neboť zde nebylo "sporných tvrzení"; tím, že tak učinil a požadoval předložení originálu smlouvy a "doložení" dodání díla, došlo k "nadržování a svévolnému rozhodování"
3/ soud prvního stupně po něm požadoval předložení originálu smlouvy o dílo "v rozporu s dobrými mravy", neboť tuto je možno uzavřít i ústně, přitom v původním řízení její kopii akceptoval; pokud vyvstaly pochybnosti o pravosti podpisu žalovaného, měl být k jejich odstranění proveden důkaz grafologickým posudkem
4/ soud prvního stupně dospěl k "absurdnímu" závěru o nedokončení a předání díla, neboť zde ze strany žalovaného "nebyl proveden žádný písemný projev urgence" a závěr soudu je založen pouze na "popření" díla žalovaným "od samého počátku"
5/ odvolací soud vyslovil chybný závěr o neprokázání předání díla, neboť naopak bylo prokázáno, že žalovaný zhotovené dílo dále předal a "vyfakturoval" společnosti Eltodo-Citelum s. r. o.; jeho pochybení shledává též v tom, že k této rozhodné skutečnosti nedoplnil dokazování o navržený výslech zástupce jmenované společnosti.
V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel předložil dopis od společnosti Eltodo-Citelum s. r. o. jako dodatečný důkaz ke svému tvrzení o předání díla žalovanému.
Podstatou ústavní stížnosti je především kritika nesprávného procesního postupu odvolacího soudu a též i kritika z nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění, na jejichž základě obecné soudy v dané věci v novém řízení rozhodly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není, oproti Nejvyššímu soudu, povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda učiněné závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny).
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; o kolizi s požadavky kladenými na spravedlivý proces jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek adekvátního odůvodnění (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Pro odvolací řízení, jež je ovládáno principy tzv. neúplné apelace, je příznačné, že zvláštnímu režimu je zde podrobeno hodnocení tzv. novot, tj. skutečností nebo důkazů, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně; platí, že na nich není přípustné - až na výjimky [podle §205a odst. 1 písm. a) až f) o.s.ř.] - odvolací důvod založit (§205 odst. 2 o. s. ř.).
Z hledisek ústavněprávního přezkumu, jak byly výše vyloženy, se však zjevné vybočení ze zásad neúplné apelace ve stěžovatelově věci nepodává. Přitom je nutné zdůraznit, že relevantní je jen vybočení excesivní, jež ve svém výsledku postihuje nějaké (konkrétní) ústavně zaručené právo (kupříkladu procesní rovnosti, práva vyjádřit se k věci, resp. k prováděným důkazům, navrhovat důkazy vlastní apod.); jinak jde jen o případnou (podústavní) procesní nesprávnost, jež ústavněprávní relevanci nemá, a tak je tomu očividně i v posuzovaném případě.
Ohledně (též v ústavní stížnosti vytýkanému) hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na dokazování zcela neúplném, resp. zjevně nedostatečném (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele ani v tomto směru neshledal.
Ústavnímu soudu se přísluší pak omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů (§120 a násl., §213 o. s. ř.), zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry ohledně nedůvodnosti žalobou požadovaného nároku stěžovatele na zaplacení odměny za dílo mají též věcné i logické zakotvení v provedených důkazech. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) pak odpovídá i okolnost, že učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry obecné soudy řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodnily; odvolací soud (v novém řízení) též rozumně a uspokojivě vyložil, proč dosud provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro závěr, že se stěžovateli nepodařilo prokázat tvrzení o předání díla žalovanému a že tudíž není třeba ve věci provádět dokazování další, jež stěžovatel v odvolání navrhl.
Návrh, aby Ústavní soud provedl další dokazování, je neakceptovatelný principiálně, neboť dokazování v řízení o ústavní stížnosti může sloužit toliko k zjištění existence porušení ústavně zaručeného práva, nikoli k přehodnocení skutkových závěrů, jež byly dříve v řízení před obecnými soudy přijaty.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a zejména Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména ve vyjádření k podanému odvolání a následně v podaném odvolání), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Jan Musil
předseda senátu