ECLI:CZ:US:2009:3.US.620.06.1
sp. zn. III. ÚS 620/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. M. M. a 2. Ing. J. M., obou zastoupených Mgr. Pavlem Riškem, advokátem v Brně, Hlinky 80, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2006 č. j. 5 Co 744/2006-189 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 1. 2006 č. j. 7 C 21/2004-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 24. 7. 2006 (řádně doplněnou podáním ze dne 10. 11. 2006) se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelů byla rozhodnutími porušena jejich práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 8 E 96/2000 a 7 C 21/2004, ze kterých zjistil tyto skutečnosti.
Stěžovatelé podali dne 28. 1. 2004 k Okresnímu soudu ve Strakonicích žalobu, kterou se domáhali vůči ČR - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "ZNŠ"). Nárok opírali o tvrzení nesprávného úředního postupu soudního vykonavatele při vyklizování nemovitostí, jejichž soudní vyklizení bylo vůči stěžovateli M. (povinnému) nařízeno Okresním soudem ve Strakonicích ve věci sp. zn. 8 E 96/2000 (na základě rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 2. 1999 sp. zn. 4 C 44/99, v němž soud dospěl k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy k nebytovým prostorům). Stěžovatelé se domáhali částky 60 000,- Kč s přísl. jako zálohy na odkup (určité) budovy, 56 938,- Kč s přísl. na nákladech na mzdy, 19 378.188,- Kč s přísl. představující výnosovou hodnotu budovy autosalonu, a od 27. 7. 2005 také
34 611 744,- Kč s přísl. na ušlém zisku.
Okresní soud ve Strakonicích vydal dne 9. 1. 2006 pod sp. zn. 7 C 21/2004 rozsudek, kterým žalobu v plném rozsahu zamítl. Dospěl k závěru, že nároky jsou promlčeny a stěžovatelé nejsou v části aktivně legitimováni. Současně dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu soudního vykonavatele.
Stěžovatelé podali odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. 5 Co 744/2006 prvostupňový rozsudek potvrdil. Ztotožnil se se závěry prvostupňového soudu, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu; uvedl, že vznikla-li škoda, není dána příčinná souvislost mezi provedením výkonu a vznikem škody.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vznesli tytéž námitky jako v předchozím řízení s tím, že současně považovali odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za nedostatečné.
Stěžovatelé nesouhlasili s rozhodnutím nalézacího soudu ve věci sp. zn. 4 C 44/99, jakož i s tím, že soud v daném řízení neřešil konkurenci vlastnických a užívacích práv k movitým věcem ve vyklizovaných prostorách.
Tvrdili, že jim byla způsobena škoda tím, že soudní vykonavatel některé (vyklizované) movité věci předal bez soupisu oprávněnému a nikoliv stěžovateli M. (povinnému), který je měl od oprávněného odkoupeny nebo v podnikatelském nájmu. Namítli neprovedení důkazu nájemní smlouvou ohledně nájmu movitostí, poukázali na výpověď svědka Z. a zpochybnili výpověď vykonavatele B., a namítli, že vyjádření odvolacího soudu k otázce movitých věcí je nedostatečné. Opakovali také svou námitku o znehodnocení uskladněných movitých věcí.
Stěžovatelé dále tvrdili, že jim soudní vykonavatel znemožnil zatarasením dveří přístup do autosalonu i vjezd automobilů. Poukázali na výpověď soudního vykonavatele B. a důkaz fotografií. V souvislosti se zamezením užívání autosalonu a zabráněním podnikání také tvrdili, že výkon rozhodnutí byl zastaven opožděně; navíc jej soud měl zastavit bez návrhu z důvodu konkurence práv.
Namítli, že prvostupňový soud v rozhodnutí neuvedl, proč neprovedl stěžovateli navržené důkazy - fotografie oplocení a uzamčení areálu, snímek z katastrální mapy, stavební povolení a kolaudační rozhodnutí k autosalonu.
Znovu také nesouhlasili se závěry prvostupňového soudu o promlčení nároků a o nedostatku aktivní legitimace v části nároků.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Okresní soud ve Strakonicích. Uvedl, že stěžovatelům nebylo v rámci výkonu rozhodnutí bráněno v užívání autosalonu, do kterého byl přístup z veřejného prostranství. Pokud 18. 9. 2000 bylo zahájeno provádění výkonu rozhodnutí se zákazem vstupu do celého areálu (vyklizovaných nemovitostí), postup odpovídal právní úpravě dle §340 a násl. občanského soudního řádu. K namítaným průtahům stran zastavení výkonu rozhodnutí uvedl, že soud nemohl bez návrhu zastavit výkon rozhodnutí (jak tvrdí stěžovatelé "pro konkurenci práv"), navíc mohl o návrhu na zastavení výkonu rozhodnout až po vrácení spisu z Ústavního soudu a po vyjádření soudního vykonavatele i oprávněného k návrhu. Námitku stěžovatelů, že došlo k poškození věcí, považuje za irelevantní. Prvostupňový soud má za to, že stěžovatelé v průběhu řízení neprokázali naplnění atributů dle ZNŠ a v dané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Dále se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích. Uvedl, že stěžovatelé znovu vznáší námitky proti nalézacímu řízení o vyklizení, které však již bylo pravomocně ukončeno. Odvolací soud má za to, že soud prvostupňový provedl dostatečné dokazování ke zjištění skutkového stavu věci; stěžovatelé v ústavní stížnosti neoznačují konkrétní důkazy, které soud neprovedl či "nevzal v potaz". Odvolací soud má prvostupňový rozsudek za dostatečně odůvodněný. Uvedl, že úkolem vykonávacího soudu není posuzování vlastnictví k movitým věcem; stěžovatelé navíc měli vyklidit nemovitosti dobrovolně či mohli spolupracovat při vyklizení, což neučinili. Skutečnost, že soudní vykonavatel nebránil stěžovateli ve vstupu do autosalonu, vyplývá z výpovědi vykonavatele. Stěžovatelé přitom nenavrhli žádný důkaz, kterým by byl prokázán opak. Dále uvedl, že oprávněný navrhl zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tedy nemohl být použit důvod zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. To, že stěžovatelé vybudovali na pozemku oprávněného dočasnou stavbu, nemohlo být důvodem k tomu, aby výkon rozhodnutí podle nalézacích rozsudků nebyl proveden. Odvolací soud nemá za to, že by k zastavení výkonu rozhodnutí došlo s nepřiměřeným prodlením; plnili-li by stěžovatelé dobrovolně své povinnosti, k výkonu rozhodnutí nemuselo vůbec dojít.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Stěžovatelé znovu vznáší námitku proti závěru prvostupňového soudu o promlčení uplatněných nároků a o nedostatku aktivní legitimace. Ústavní soud nemůže souhlasit s tím, že by tento závěr prvostupňového soudu zasáhl základní práva stěžovatelů. Naopak "konečným" důvodem zamítnutí žaloby byl závěr soudů, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, když oba soudy se (v podstatě ve prospěch stěžovatelů) zabývaly meritem věci; nedošlo k zamítnutí žaloby pro promlčení nároků a se stěžovateli bylo jednáno jako s aktivně legitimovanými.
Ústavní soud nemá za důvodnou ani námitku opomenutých důkazů. Z protokolu o jednání ze dne 8. 12. 2004 (č. l. 97 spisu) vyplývá, že stěžovatelé požadovali provést důkaz stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím k autosalonu z důvodu prokázání, že jsou vlastníky autosalonu. Vlastnictví stěžovatelů k autosalonu nebylo však ve věci zpochybňováno; vyklizení autosalonu nebylo nařízeno ani nebylo provedeno. Soud tyto důkazní návrhy zamítl; evidentně nebyl důvod tyto dva důkazy provádět. Důkazy kopií katastrální mapy a fotografií na č. l. 9 spisu stěžovatelé navrhli k prokázání přístupu k autosalonu. Tyto důkazy byly do spisu založeny, byly provedeny (č. l. 9, 98, 149 spisu) a prvostupňový soud se k nim ve svém rozhodnutí dostatečně vyjádřil.
K námitkám stěžovatelů, které směřují proti nalézacímu rozhodnutí, tj. proti rozsudku, kterým byla stěžovateli M. uložena povinnost vyklizení nemovitostí, se dostatečně vyjádřil již odvolací soud. Ústavní soud se ztotožňuje s tím, že tyto námitky nemají prostor ve vykonávacím řízení a stěžovatel(é) je měl uplatnit v nalézacím řízení. Právní názor odvolacího soudu v této otázce je zcela v souladu jak se samotnou koncepcí občanskoprávního řízení a na něj navazujícího (fakultativního) řízení vykonávacího, tak s ustálenou judikatorní praxí obecných soudů; rozhodně zde nelze hovořit o porušení základních práv stěžovatelů.
Stěžovatelé rovněž namítali, že jim bylo postupem soudního vykonavatele znemožněno užívání jejich autosalonu, když současně nesouhlasili s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Ani zde však Ústavní soud nemá za to, že by obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelů. Soudy na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že soudní vykonavatel postupoval při vyklizování v souladu s procesními předpisy a nedopustil se nesprávného úředního postupu; pokud byla stěžovatelům způsobena škoda nemožností užívat autosalon, není tato v příčinné souvislosti s vyklizováním provedeným soudním vykonavatelem. S těmito závěry obecných soudů se ztotožňuje také Ústavní soud. Po podrobném přezkumu obou napadených rozhodnutí a spisu sp. zn. 7 C 21/2004 dospěl k závěru, že soudy provedly navržené důkazy (ve vztahu k této otázce především kopií katastrální mapy, fotografií na č. l. 9 spisu a výslechem soudního vykonavatele), tyto důkazy řádně hodnotily a jejich právní závěr o tom, že se soudní vykonavatel nedopustil nesprávného úředního postupu (tj. že postupoval v souladu s §340 a násl. občanského soudního řádu), není v rozporu s provedenými důkazy.
S ohledem na obsah argumentace stěžovatelů v průběhu předchozího řízení i v ústavní stížnosti (tj. že autosalon se nachází v oploceném areálu a je ohraničen cizím pozemkem) je třeba v rovině podústavního práva uvést, že tato nasvědčuje spíše potřebě uplatnění jiných (tj. odpovídajících a efektivních) právních institutů upravených občanským zákoníkem. Dle podstaty těchto námitek a dle výsledku provedeného dokazování je zřejmé, že v dané věci není otázka přístupu k autosalonu v příčinné souvislosti s postupem vykonavatele při vyklizení; vykonavatel provedl pravomocné nalézací rozhodnutí řádně. Potřeba (právního) vyřešení otázky přístupu stěžovatelů k autosalonu (nejspíš v samostatném občanskoprávním řízení) jim přitom musela být zřejmá již ve fázi ukončení nalézacího řízení.
S ohledem na uvedené ústavněprávní závěry a naznačený podústavní rozměr dané věci je pak zřejmé, že rovněž námitka o průtazích při zastavení výkonu rozhodnutí je nedůvodná. Postupem soudů při zastavení výkonu nebyla zasažena ústavně zaručená práva stěžovatelů, resp. nemohla být zasažena v tom směru, který stěžovatelé naznačují (tj. ohledně trvání znemožnění přístupu do autosalonu). Vykonavatel započal vyklizení dne 18. 9. 2000 a ukončil je dne 22. 9. 2000. Okolnost, že výkon rozhodnutí byl formálně zastaven "až" dne 24. 1. 2003, neměla vliv na možnost stěžovatelů zajistit si přístup odpovídajícími právními prostředky. K samotné délce doby do zastavení výkonu rozhodnutí se pak soudy dostatečně vyjádřily a poukázaly na zasílání spisu a potřebu získat vyjádření.
Neopodstatněnou je také námitka, že obecné soudy svými závěry ohledně vyklizovaných movitých věcí porušily základní práva stěžovatelů (zejména právo vlastnické). Jak je zřejmé z celého spisu sp. zn. 7 C 21/2004, stěžovatelé navzdory výzvám soudu (písemným i při jednání) a navazujícímu několikerému upřesňování svých uplatňovaných nároků nepožadovali, aby jim soudy přiznaly nárok na náhradu škody za určité movité věci. Je přitom na žalobci, jaké nároky bude uplatňovat a jak formuluje závěrečný návrh své žaloby; soud není oprávněn žalobcovy nároky domýšlet a přiznat mu více, než požaduje. Uvedené skutečnosti tak nasvědčují tomu, že s ohledem na nároky, kterých se stěžovatelé domáhali, jsou závěry a odůvodnění soudů stran vyklizování movitých věcí dostatečné, resp. je zřejmé, že námitky ohledně movitých věcí byly s ohledem na předmět řízení (určený petitem) irelevantní.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu