ECLI:CZ:US:2009:3.US.66.09.1
sp. zn. III. ÚS 66/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou v Praze 5, Nad Zlíchovem 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008 č. j. 23 Co 352/2008-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného rozhodnutí obecného soudu, vydaného v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž vystupoval na straně žalobce. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 999 774,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nedostatečným způsobem zjistily skutkový stav věci a nevypořádaly se s jeho návrhem na vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost spočívá v kritice postupu obecných soudů při vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatele, aniž by však, vyjma odkazů na obecné teze některých nálezů Ústavního soudu, obsahovala jakékoli ústavněprávní argumenty. Tvrzení stěžovatele směřují toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní názor, než jaký v této věci učinily obecné soudy, a přehodnotil skutkový stav věci. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud tedy není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. V řízení o ústavní stížnosti především zkoumá, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů, jako orgánů veřejné moci, nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele.
Na základě jeho ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů a uzavírá, že základní práva stěžovatele, jak je uvádí v ústavní stížnosti, nebyla porušena. Obecné soudy náležitě zhodnotily všechny provedené důkazy, vyvodily z nich správné právní závěry a všechny námitky stěžovatele zcela přesvědčivě vyvrátily. Svá odůvodnění opřely o konkrétní ustanovení občanského a obchodního zákoníku. Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal nic, co by jí dalo ústavněprávní rozměr.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu