ECLI:CZ:US:2009:3.US.679.07.1
sp. zn. III. ÚS 679/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1074, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.11.2006, č. j. 11 Co 606/2006-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Poněvadž ústavní stížnost stěžovatelka podala souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §238a odst. 1 písm. b) §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm.c) o. s. ř., Ústavní soud stěžovatelku přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu vyčká a vrátí se k ní poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodne.
Dne 23. 10. 2009 obdržel Ústavní soud vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, č. j. 21 Cdo 2229/2008-161, kterým bylo rozhodnuto tak, že shora označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 10. 2005, č. j. 13 C 270/2005-48, se (v celém rozsahu) zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Tato zjištění jsou pro hodnocení stěžovatelkou podané ústavní stížnosti rozhodující.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, a to včetně řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, a v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Stěžovatelce nic nebrání, aby - případnou v budoucnu podanou - ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již v dřívějších usneseních Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 260/99, III. ÚS 573/2000, IV. ÚS 632/2000, III. ÚS 2807/07 a III. ÚS 22/2006) - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.11.2006, č. j. 11 Co 606/2006-84, je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Jako návrh nepřípustný byla ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2009
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj