ECLI:CZ:US:2009:3.US.690.09.2
sp. zn. III. ÚS 690/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. P., zastoupeného JUDr. Bohdanem Serafinem, advokátem se sídlem Ostrava, Veleslavínova 12, proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 5 To100/2007 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 35 T 15/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost byla předložena Ústavnímu soudu v originální podobě; totiž sdělením, že "po hloubkovém prostudování problematiky" se stěžovatel "připojuje v plném rozsahu a k úplnému znění" ústavní stížnosti, kterou proti týmž rozhodnutím obecných soudů podal dříve "Mgr. J. B.", a z toho, že k tomuto prohlášení tuto ústavní stížnost v původním znění přiložil, má být patrně zřejmé, že obecným soudům vytýká totéž. Jiný text ústavní stížnost stěžovatele již neobsahuje.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Podmínka, aby bylo tvrzeno porušení ústavně zaručené základní právo (právě) stěžovatele, je podmínkou zásadní; ústavní stížnost, jíž je namítáno porušení práva subjektu jiného je pak logicky podaná "někým zjevně neoprávněným" [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Tak je tomu v dané věci.
Ústavní stížnost neobsahuje nic jiného, než kritiku rozhodnutí obecných soudů, vztaženou jmenovitě ku shora jmenovanému Mgr. J. B., jím osobně takto formulovanou a s dokládanými dopady právě do jeho osobního postavení. To se zvláště (a kuriózně) zjevuje v situacích, kdy ústavní stížnost poukazuje na "nezákonné zvýhodnění" stěžovatele (sic!), na procesní vady, k nimž došlo po vyloučení stěžovatelovy věci k samostatnému projednání, případně když namítá nesprávnost výroku o trestu argumentem nedostatečného zohlednění osobních poměrů Mgr. J. B.
Jestliže by přesto - při mimořádné shovívavosti - mohla být ústavní stížnost pochopena v širších přesazích, i do postavení stěžovatele, pak je pro její posouzení určující, že o ni - konkrétně o (vlastní) ústavní stížnosti Mgr. J. B. - již Ústavní soud rozhodl, a to usnesením ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 384/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz); jím ji z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, když se podrobně vypořádal s těmi jednotlivými námitkami, ke kterým se stěžovatel nyní zřejmě mínil "připojit". Na odůvodnění tohoto usnesení postačí již jen odkázat.
Shrnutím řečeného je odůvodněn závěr o věcné neprojednatelnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti, a Ústavní soud ji podle citovaných ustanovení §43 odst. 1 písm. c), resp. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2009
Jan Musil
předseda senátu