ECLI:CZ:US:2009:3.US.712.08.1
sp. zn. III. ÚS 712/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. I. L., právně zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem AK se sídlem Masarykovo nám. 102, 256 01 Benešov, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. listopadu 2006 č. j. 11 C 1239/2004-232, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2007 č. j. 27 Co 475/2007-268, za účasti 1) Okresního soudu v Benešově a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva Benešov u Prahy, IČ:00034894, se sídlem Benešov, Čechova 1634, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. března 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. listopadu 2006 č. j. 11 C 1239/2004-232, jakož i rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2007 č. j. 27 Co 475/2007-268, a to pro porušení článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 21. listopadu 2006 č. j. 11 C 1239/2004-232 bylo zastaveno řízení v části o zaplacení částky 1 432,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.); v části, kterou žalobce (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") požadoval po žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") zaplacení částky 184,- Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok pod bodem II.). Výrokem pod bodem III. rozsudku byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 11 580,- Kč a výrokem pod bodem IV. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2007 č. j. 27 Co 475/2007-268 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body III., IV., V. a VI. potvrzen a dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutím soudu jí byla stanovena povinnost, kterou nemá založenu ani na smluvním základě ani pro ni nevyplývá ze zákona. Soud pro přijetí takového rozhodnutí užívá naprosto nepřijatelně extenzivní výklad práva. Z hlediska právního oba soudy obsáhle rekapitulují právní úpravu a uzavírají, že v daném domě společenství vlastníků nevzniklo, že byla uzavřena smlouva o správě společných částí domu a ve vztahu ke stěžovatelce tento smluvní vztah zanikl doručenou vypovědí ke dni 31. prosince 2003. Dle soudu byla stěžovatelka přesto povinna přispívat na náklady spojené se správou domu, a to zálohově dle smlouvy i dle zákona. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a předkládá vlastní posouzení celé věci. Stěžovatelka je přesvědčena, že v předmětném domě nemohlo být ustanoveno společenství vlastníků, neboť nebyly splněny základní předpoklady pro ustanovení společenství vlastníků. V takovém případě nemohlo neexistující společenství vlastníků svolat shromáždění společenství a odsouhlasit povinnost platit zálohy na fond oprav a na jiné platby a stanovit jejich výši. Stěžovatelka dále namítá, že mezi ní a bytovým družstvem není žádná smlouva, která by upravovala placení vodného a stočného. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že nedošlo k řádnému vyúčtování záloh na fond oprav, záloh a plateb na správcovství domu a rovněž vodné a stočné nebylo řádně vyúčtováno.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98). V nyní projednávané věci se však o takový případ nejedná.
V souzené věci se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 22. listopadu 2007 č. j. 27 Co 475/2007-268 ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelka byla povinna platit do fondu oprav částku stanovenou shromážděním společenství vlastníků jednotek ve stanovené výši a dále měla povinnost platit poplatek za správu ve výši stanovené usnesením společenství. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že částka, kterou spoluvlastník vložil do fondu oprav a nebyla proinvestována, přechází na nové vlastníky jednotek nabytím vlastnictví k těmto jednotkám, pokud v posuzované věci shromáždění platně rozhodlo, že po uplynutí roku se nebudou částky vložené do fondu oprav vracet a použijí se na další opravy a úpravy. Rovněž pokud jde o vyúčtování vodného a stočného, podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když vycházel ze znaleckého posudku, o jehož závěrech neměl žádné pochybnosti, a správně postupoval analogicky podle zákona č. 274/2001 Sb. a vyhl. č. 428/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud ověřil, že v souzené věci obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu