ECLI:CZ:US:2009:3.US.767.08.1
sp. zn. III. ÚS 767/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. FLOR - EXPRESS - KADAŇ, s. r. o., se sídlem v Kadani, Tušimice 1, a 2. M. K., obou zastoupených JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2008 č. j. 29 Odo 625/2006-72, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2006 č. j. 7 Cmo 296/2005-50 a výroku II usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2005 č. j. F 6817/2005 C 16308/3-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 25. 3. 2008 se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelů byl porušen čl. 4 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Chomutově sp. zn. Nc 6626/2004, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.
Dne 20. 8. 2004 podala společnost PRAFIS a. s. proti stěžovateli M. K. (dále jen "stěžovatel") návrh na nařízení exekuce pro pohledávku 3 010,- Kč a žádala o pověření konkrétního exekutora. Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 24. 8. 2004 č. j. Nc 6626/2004-11 nařídil exekuci a usnesení doručil pověřenému exekutorovi. Následně dne 24. 1. 2005 sdělila společnost PRAFIS a. s. soudu, že zjistila, že pohledávku stěžovatel uhradil již v roce 1997 a žádá proto o zastavení exekuce. Soud dne 26. 1. 2005 vyzval exekutora ke specifikaci nákladů exekuce. Žádné jiné další úkony soudu či oprávněné a povinného se ve spise nenacházejí.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. C 16308, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.
Dne 2. 11. 2004 provedl krajský soud - rejstříkový soud u stěžovatelky FLOR - EXPRESS - KADAŇ, s. r. o. (dále jen "stěžovatelka"), konkrétně u jejího společníka - stěžovatele, zápis o exekuci na základě usnesení o nařízení exekuce.
Dne 20. 1. 2005 sdělil exekutor rejstříkovému soudu, že pominuly důvody exekuce s tím, že vymohl celou pohledávku a zaniklo jeho pověření [§51 písm. c) exekučního řádu]; exekutor požádal o výmaz zápisu o exekuci.
Dne 3. 3. 2005 podala stěžovatelka návrh na výmaz zápisu o exekuci, a to i z historie rejstříku (z úplného výpisu). Krajský soud usnesením ze dne 5. 4. 2005 č. j. F 6817/2005 C 16308/3-28 rozhodl tak, že vyhověl návrhu na výmaz zápisu o exekuci, avšak zamítl návrh (část návrhu), kterým se stěžovatelka domáhala výmazu daného zápisu i z historie rejstříku. Dne 26. 4. 2005 provedl rejstříkový soud výmaz zápisu. Stěžovatelka podala odvolání proti II. výroku o zamítnutí návrhu na výmaz exekuce z historie rejstříku. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 1. 2006 č. j. 7 Cmo 296/2005-50 výrok II prvostupňového rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelé podali dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2008 č. j. 29 Odo 625/2006-72 zamítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s tím, že exekuce zůstala v historii zápisů obchodního rejstříku. Namítají, že v zápisu není uvedeno, že se jednalo o neoprávněnou exekuci (pohledávka byla uhrazena již v roce 1997), že exekuce byla z tohoto důvodu také zastavena, a není zde ani uvedeno, že se jednalo o bagatelní částku. Stěžovatelé mají za to, že tyto skutečnosti poškozují osobnostní práva stěžovatele, dobrou pověst stěžovatelky a ovlivňují jednání případných obchodních partnerů. Dle stěžovatelů je v daném případě jedinou možností výmaz zápisu z úplného výpisu, jinak jim může být soustavně způsobována škoda. Uvedli, že stěžovatelka podniká po celé Evropě a těžko očekávat, že by si případný strategický partner ověřoval ve sbírce listin, zda exekuce byla oprávněná či nikoliv. Rovněž tak žádost stěžovatelky o dotace ze strukturálních fondů EU by mohla být na základě úplného výpisu zamítnuta.
Stěžovatelé dále namítli, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jejich argumenty a odůvodnění jeho rozhodnutí je částečně rozporné. Uvedli, že úplný výpis z obchodního rejstříku má mít hodnotnou vypovídací schopnost o právně relevantních a správných skutečnostech z historie společnosti; zápis o neoprávněné exekuci však o takových skutečnostech nevypovídá. K poukazu Nejvyššího soudu, že neoprávněnost exekuce mohou prokázat rozhodnutím (listinou), namítli, že v daném případě byla exekuce zastavena na základě přípisu exekutora o tom, že jeho pověření zaniklo, neboť pohledávka byla vymožena [§51 písm. c) exekučního řádu]; v tomto případě se žádné rozhodnutí nevydává a ani v přípisu není uvedeno, že pohledávka byla uhrazena již před nařízením exekuce. Dle stěžovatelů se soudy nevypořádaly s možným vznikem dalších škod a svým výkladem daly návod, jak protiprávně šikanovat obchodní společnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud; jejich vyjádření nepřinesla nové skutečnosti.
II.
Na základě zjištěných skutečností se Ústavní soud zabýval nejdříve otázkou, zda je ústavní stížnost podaná stěžovatelem M. K. přípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V dané věci podala návrh na výmaz zápisu exekuce stěžovatelka. Ze zákona byl dalším účastníkem také stěžovatel (§200c občanského soudního řádu, v tehdy platném znění). Proti prvostupňovému rozhodnutí rejstříkového soudu podala odvolání toliko stěžovatelka. O jejím odvolání rozhodl druhostupňový soud. Následně podali stěžovatelka i stěžovatel dovolání. K výzvě dovolacího soudu stěžovatelka doložila právní zastoupení pro dovolací řízení; stěžovatele dovolací soud nevyzval a zastoupení nebylo doloženo. Nejvyšší soud (však) rozhodl o dovolání obou stěžovatelů.
Z obsahu dovolání stěžovatelů se podává, že vznesli u Nejvyššího soudu obdobné námitky jako v ústavní stížnosti (neoprávněnost exekuce, porušení osobnostních práv stěžovatele a dobré pověsti stěžovatelky). Z odvolání stěžovatelky pak vyplývá, že tato se domáhala výmazu zápisu exekuce z toho důvodu, že exekuce byla neoprávněná a zápis o exekuci není z hlediska pověsti firmy příznivý.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele není přípustná, když stěžovatel nerespektoval zásadu subsidiarity spočívající ve vyčerpání řádných (a případně též mimořádných) opravných prostředků. Stěžovatel byl účastníkem řízení již od prvostupňového řízení. Ačkoliv již prvostupňový soud zamítl návrh na výmaz zápisu exekuce z úplného výpisu, stěžovatel nepodal proti tomuto rozhodnutí odvolání, přestože již tímto rozhodnutím byl (musel být), s ohledem na to, že další soudní instance závěry prvostupňového soudu potvrdily, dotčen na svých právech. Stěžovatel v dané věci podal až dovolání a vznesl v něm námitky, které mohl uplatnit již v odvolání. Nejvyšší soud navíc o dovolání stěžovatele rozhodoval za situace, kdy nebylo řádně doloženo zastoupení stěžovatele v dovolacím řízení.
Z těchto důvodů proto Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost stěžovatele odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Pro úplnost nutno dodat, že pokud by byla i ústavní stížnost stěžovatele shledána přípustnou, vztahovalo by se na ni analogicky odůvodnění tohoto rozhodnutí týkající se ústavní stížnosti stěžovatelky.
III.
Ústavní soud se tedy dále zabýval již jen ústavní stížností stěžovatelky a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstata stěžovatelčiných námitek v ústavní stížnosti je shodná s odvoláním a dovoláním. Domáhá se, aby zápis o exekuci nebyl uveden ani v úplném výpisu stěžovatelky (v rámci celé historie společnosti) s tím, že exekuce byla neoprávněná a existence zápisu narušuje její dobrou pověst a ovlivňuje tak i potenciální obchodní partnery.
Námitkami stěžovatelky se zabývaly tři instance obecného soudnictví. Ohledně zápisu exekuce poukázaly na zákonnou povinnost dle §28 odst. 6 a 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (ve znění platném do 30. 6. 2005). Dále se věnovaly právní otázce, zda lze povolit výmaz skutečnosti z obchodního rejstříku tak, aby nebylo z úplného znění rejstříkové vložky patrno, že takový zápis byl proveden a následně vymazán. Dospěly k závěru, že výmaz z úplného výpisu povolit nelze. Uvedly, že úplný výpis obsahuje všechny zápisy dle časové posloupnosti. Nejvyšší soud poukázal na charakter (povahu) obchodního rejstříku, na rozdíl aktuálního výpisu a úplného výpisu, a dále na podstatu a význam úplného výpisu s tím, že možnost výmazů v úplném výpisu by zcela popřela význam těchto výpisů. Dovolací soud rovněž zmínil dva možné postupy k prokázání skutečností (např. i neoprávněné exekuce) tak, aby nebyla narušena úplná evidence - prokázání listinou či provedení zápisu o důvodu ukončení exekuce v rámci "ostatních skutečností" v rejstříku.
Ústavní soud má za to, že soudy se argumenty stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Samotné závěry obecných soudů Ústavní soud nepovažuje za vybočující z ústavních kautel, za iracionální či v rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud nepovažuje ani za vnitřně rozporné rozhodnutí Nejvyššího soudu, když jeho závěr o významu možnosti komplexního posouzení té které společnosti na základě údajů z obchodního rejstříku (včetně úplného výpisu) není v rozporu s tvrzením stěžovatelky o potřebě uvádět v obchodním rejstříku (pouze) právně relevantní a správné skutečnosti.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu je též patrná úvaha o proporcionalitě mezi principy vedení obchodního rejstříku stanovenými ve prospěch veřejného zájmu (veřejný seznam, transparentnost, evidence relevantních zápisů, změn a výmazů o podnikatelích) na straně jedné a právem stěžovatelky na to, aby nebyla údaji v obchodním rejstříku neoprávněně poškozena (na pověsti) na straně druhé.
Jak naznačil již Nejvyšší soud, stěžovatelka se domáhá výmazu zápisu exekuce z tzv. úplného výpisu, ačkoliv ochranu jí tvrzených práv lze dosáhnout jinými právními prostředky bez narušení (podstaty) úplné evidence. V souvislosti s možnými postupy stěžovatelky, které naznačil Nejvyšší soud, Ústavní soud poukazuje na to, že dle spisu sp. zn. Nc 6626/2004 dosud nebylo rozhodnuto okresním soudem o podnětu k zastavení exekuce z důvodu, že pohledávka byla uhrazena ještě před nařízením exekuce. Není tak pravdivé tvrzení stěžovatelky, že exekuce byla zastavena, když tento právní institut je nutno odlišovat od situace, kdy dojde k vymožení pohledávky v rámci exekuce [a v důsledku toho také k zániku pověření exekutora dle §51 písm. c) exekučního řádu]. Je třeba také připomenout zásadu vigilantibus iura script sunt, zde u stěžovatelky ve vztahu k exekučnímu řízení.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud tak, že ústavní stížnost stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu