ECLI:CZ:US:2009:3.US.81.09.1
sp. zn. III. ÚS 81/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., právně zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou AK se sídlem Platnéřská 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2008 č. j. 7 Afs 17/2008-89, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. ledna 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2008 č. j. 7 Afs 17/2008-89, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formálnínáležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněnípozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 15. června 2007 č. j. 22 Ca 196/2007-7 Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vyslovení nicotnosti výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ze dne 5. srpna 1994, č. j. FÚ/ 6846/231/94, výkazu nedoplatků ze dne 26. září 1994 č. j. FÚ/SŘ/232/94 a rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva ze dne 5. dubna 1995 č. j. FÚ/941/5313/95/Ma. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2008 č. j. 7 Afs 17/2008-89 byla následně zamítnuta i kasační stížnost stěžovatelky směřují proti výše uvedenému usnesení krajského soudu.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud konstatoval, že Krajský soud v Ostravě správně žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud však na rozdíl od krajského soudu v této konkrétní dovodil, že převažujícím důvodem k odmítnutí žaloby byla její naprosto zjevná opožděnost, tedy důvod uvedený v ust. §46 odst. 1 písm. b) zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl, i když přihlížel i k jiným skutečnostem, než krajský soud, tedy především k naprosto zřejmé opožděnosti žaloby. V této souvislosti odkázal Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek ze dne 19. ledna 2006 č. j. 2 Afs 100/2005 - 106 uveřejněný ve Sbírce NSS pod č. 689/2005, podle něhož "I když je ve výsledku (co do výroku) rozhodnutí krajského soudu věcně správné, lze právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu korigovat dílčí nesprávné závěry krajského soudu bez toho, aby rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno ...".
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozsudek Nejvyššího správního soudu byl vydán v rozporu se zákonem, neboť trpí vážnými vadami hmotně právního i procesního charakteru a porušuje její výše uvedená ústavně zaručená práva. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost s jiným odůvodněním, tj. s tím, že žaloba byla podána zjevně opožděně. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost stěžovatelky zamítl, ačkoli shledal, že právní závěry napadeného usnesení jsou nezákonné. Stěžovatelka považuje za nezákonné a protiústavní i to, že se Nejvyšší správní soud nezabýval všemi jejími námitkami vznesenými v kasační stížnosti.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nadrozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatelky odmítl podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s odůvodněním, že podle ust. §68 písm. e) s. ř. s. je nepřípustná. V napadeném usnesení pak dovozoval důvody její nepřípustnosti. Z důvodu svého právního závěru se krajský soud nezabýval tím, zda stěžovatelka podala žalobu proti uvedeným úkonům Finančního úřadu v Havířově včas a po vyčerpání opravných prostředků proti nim. Při přezkumu usnesení Krajského soudu v Ostravě Nejvyšší správní soud zjistil, že převažujícím důvodem k odmítnutí žaloby byla její naprosto zjevná opožděnost, tedy důvod uvedený v ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přihlížel i k jiným skutečnostem, než krajský soud, tedy především k naprosto zřejmé opožděnosti žaloby.
Do závěrů Nejvyššího správního soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ohledně namítaného porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud dodává, že citované ustanovení přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaného článku v Ústavě.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu