ECLI:CZ:US:2009:3.US.82.08.1
sp. zn. III. ÚS 82/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem Pod Sokolovnou 692/11, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2007 č. j. 23 Co 330/2007-243, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. dubna 2007 č. j. P 171/2005-219, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, a tvrdí, že jimi, resp. řízením jim přecházejícím, bylo porušeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že nepřihlédl k jeho výdělkovým možnostem a schopnostem, pokud zvýšil dosud stanovené výživné na jeho dceru R., ani k tomu, že má rovněž vyživovací povinnost k druhé dceři M. V souvislosti s výší výživného stěžovatel poukazuje na skutečnost, že její původní výše byla soudem stanovena v době, kdy byl úspěšným podnikatelem, aniž byl brán zřetel k jeho pozdější nepříznivé finanční situaci. Poté, co musel své podnikání "ne vlastní vinou ukončit", jen obtížně sháněl zaměstnání a jeho finanční příjmy se proto značně snížily. O jeho návrzích na snížení výživného na obě dcery prý nebylo dlouho rozhodováno, čímž prý docházelo ke "zvýhodňování jak obou dcer, tak i jejich matky", která údajně na této situaci participuje. Odvolací soud měl proto zkoumat stejně důsledně i výdělkové možnosti a schopnosti jejich matky, která se musí v případě zletilého dítěte podílet na úhradě jeho odůvodněných potřeb stejným dílem, jako stěžovatel.
V průběhu odvolacího řízení údajně prý nebyl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav věci, neboť jinak by označený soud nemohl nejen potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně o zvýšení výživného na tehdy již zletilou dceru R. N., ale současně by nemohl rozhodnout o nedoplatku na výživném ke dni 30. 9. 2007, a to za situace, v níž od 1. 7. 2007 R. N. ukončila své studium a v dalším nepokračovala, takže na výživné za měsíc červenec až září 2007 "nemá nárok".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že rozsudkem ze dne 25. 4. 2007 č. j. P 171/2005-219 Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení o zvýšení výživného na v té době nezletilou R. N. rozhodl tak, že původně stanovené výživné ve výši 4 000,- Kč měsíčně zvýšil na částku 4 500,- Kč, a to počínaje dnem 1. 9. 2004 (výrok I.), nedoplatek na výživném ve výši 16 000,- Kč (za dobu od 1. 9. 2004 do 30. 4. 2007) uložil stěžovateli splácet ve splátkách po 1 000,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným (výrok II.).
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho dřívější rozhodnutí ze dne 7. 12. 2005, jímž bylo výživné pro nezletilou zvýšeno na 4 500,- Kč, bylo zrušeno odvolacím soudem a označenému soudu bylo uloženo, aby přezkoumal poměry ke dni výroku o rozvodu manželství jejích rodičů a zejména majetkové poměry stěžovatele.
Po obšírně doplněném dokazování konstatoval soud následující skutkový stav:
V roce 2003 nastoupila nezletilá R. na soukromé učiliště, kde platí školné a poplatek za praxi ve výši 16 000,- Kč ročně. Matka R. podniká jako kadeřnice, má další vyživovací povinnost k již zletilé dceři M., která studuje na soukromé vyšší odborné škole se školným 20 000,- Kč ročně. Soud se zabýval i příjmy matky v průběhu let 2004 až 2006 a jejími výdaji spojenými s bydlením, jakož i majetkovými poměry stěžovatele, a zjistil, že stěžovatel bydlí v domě svých rodičů, koupil si byt ve Vestci, na který si půjčil 1 700 000,- Kč. Ten pronajímá za 10 000,- Kč měsíčně. Na jeho pořízení si část peněz měl půjčit na základě ústní dohody. Ačkoli je stěžovatel vyučen v oboru automechanik, začal podnikat v jiných oborech činnosti. Po neúspěchu v podnikání, které v letech 2003 - 2006 skončilo celkovou ztrátou ve výši cca 467 000,- Kč a po asi půl ročním období, kdy nebyl zaměstnán, i když v té době podle zpráv úřadu práce bylo nabízeno 54 volných pracovních míst s využitím kvalifikace stěžovatele, nastoupil stěžovatel v závěru roku 2006 do zaměstnání jako skladník.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že od doby posledního rozhodování o výživném (červen 2002) došlo k podstatné změně poměrů jak na straně nyní již zletilé dcery R., tak zejména na straně stěžovatele a matky zletilé, což podle jeho názoru odpovídá zvýšení výživného o částku 500,- Kč měsíčně od data, kdy R. začala opakovaně studovat 1. ročník soukromého učiliště.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2007 č. j. 23 Co 330/2007-243 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že nedoplatek na výživném ke dni 30. 9. 2007 činí 18 500,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu si soud pro svá skutková zjištění opatřil dostatek podkladů, správně posoudil projednávanou věc i po právní stránce, když vycházel z ustanovení §85 odst. 2, odst. 3, §96 odst. 1 a §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, v platném znění. Ve stručném odůvodnění konstatoval, že "ani v odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co by odvolací soud mohlo vést k odlišným závěrům", proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Ke změně došlo jen ohledně výše nedoplatku za dobu, kdy rozhodoval odvolací soud (od 1. 5. 2007 do 30. 9. 2007).
III.
Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a relevanci jeho ústavně právní argumentace dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud i v tomto řízení považuje za nutné připomenout, s ohledem na své ústavní vymezení zakotvené v čl. 83 Ústavy ČR v souladu s vlastní ustálenou judikaturou, že není součástí soustavy obecných soudů, proto není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Nepřísluší mu proto zpravidla přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy za předpokladu, že jím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K takovému zjištění Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
Soud prvního stupně provedl velmi rozsáhlé a podrobné dokazování ohledně existence či neexistence změny poměrů jak na straně obou rodičů, tak i jejich dcery R. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně považuje Ústavní soud za vyčerpávající, podložené objektivními zjištěními a logickými úvahami, které považuje za správné a úplné a pro krátkost odůvodnění proto na ně, aniž by považoval za nutné je dále rozvíjet či doplňovat, zcela odkazuje.
Podstata námitek stěžovatele vztahujících se k údajnému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny spočívá v tvrzení, že odvolací soud si pro svá skutková zjištění neopatřil dostatek důkazů tak, aby byl náležitým způsobem zjištěn a vyhodnocen skutkový stav věci (§153 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."), který by odpovídal stavu ke dni rozhodnutí (§154 o. s. ř.).
Dokazování mělo být podle názoru stěžovatele doplněno o potvrzení či jinou zprávu Středního odborného učiliště uměleckořemeslného s. r. o., z něhož by bylo zjištěno, že R. N. ukončila studium na SOU v červnu 2007 závěrečnou zkouškou a v nástavbovém studiu nepokračuje. Tato informace by tak, pokud by odvolacímu soudu byla známa v době jeho rozhodování, podle názoru stěžovatele zcela změnila výrok odvolacího soudu v té jeho části, jíž byl stanoven nedoplatek na výživném pro zletilou dceru R. ve výši 18 500,- Kč ke dni 30. 9. 2007.
Tato úvaha stěžovatele však z hlediska nyní projednávané ústavní stížnosti nemá relevanci především z toho důvodu, že nebyla podrobena přezkumu v řízení před obecnými soudy. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti požaduje nejen vyčerpání zákonných procesních prostředků před jejím podáním, ale i uplatnění veškerých námitek a důkazů již v řízení před obecnými soudy, tak, aby jim byla dána možnost se s těmito skutečnostmi seznámit a ve svém rozhodnutí s nimi vypořádat. Jestliže jsou nové důkazy a námitky uplatněny až v ústavní stížnosti, jde o nepřípustné novoty, které Ústavnímu soudu z hlediska jejich dopadu na výsledek řízení v již pravomocně skončeném řízení posuzovat nepřísluší.
Námitkám stěžovatele, týkajícím se údajného nesprávného zvýšení nedoplatku výživného o částku 2.500,- Kč, nelze pro bagatelnost této částky přiznat žádný ústavněprávní rozměr, a proto se jimi Ústavní soud nezabýval.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu