ECLI:CZ:US:2009:3.US.834.09.1
sp. zn. III. ÚS 834/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., právně zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem AK se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 29 Cdo 4613/2008-64, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2008 č. j. 7 Cmo 190/2008-47, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2007 č. j. 27 Sm 473/2006-25, a proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému Krajským soudem v Ostravě dne 14. prosince 2006 č. j. 27 Sm 473/2006-11, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Vrchního soudu v Olomouci, a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. dubna 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 29 Cdo 4613/2008-64, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2008 č. j. 7 Cmo 190/2008-47, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2007 č. j. 27 Sm 473/2006-25, jakož i směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Ostravě dne 14. prosince 2006 č. j. 27 Sm 473/2006-11, a to pro porušení článku 4 a článku 36 odst. Listiny základních práv a svobod, a dále článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 14. prosince 2006 pod č. j. 27 Sm 473/2006-11 vydal Krajský soud v Ostravě směnečný platební rozkaz, kterým uložil žalovaným ad 1) - ad 4), aby do 3 dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 615 471,73 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu a náhradu nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2007 č. j. 27 Sm 473/2006 - 25 soud odmítl námitky podané žalovanou ad 4) (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 14. prosince 2006 č. j. 27 Sm 473/2006-11 jako opožděné. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2008 č. j. 7 Cmo 190/2008-47 bylo výše uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě potvrzeno. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 29 Cdo 4613/2008-64 bylo dovolání žalované ad 4) podané proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto.
II.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 29 Cdo 4613/2008-64 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 29 Cdo 4613/2008-64 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu pro opožděnost, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2003.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání a ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Ve vztahu k napadanému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Pouhý odkaz na již publikované judikatorní rozhodnutí, aniž by dovolací soud vyslovil svůj vlastní názor, považuje stěžovatelka za nedostačující, a proto namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Uvedené námitky neshledal Ústavní soud důvodnými, neboť i sebedetailnější odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu by nic nezměnilo na skutečnosti, že podané dovolání v souzené věci nebylo přípustné.
Pokud pak jde o napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2008 č. j. 7 Cmo 190/2008-47, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2007 č. j. 27 Sm 473/2006-25 a směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Ostravě dne 14. prosince 2006 č. j. 27 Sm 473/2006-11, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. To by však platilo pouze v případě, kdyby dovolání bylo posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval, popřípadě tehdy, pokud by dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Žádná z těchto podmínek však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka podala dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2008 č. j. 7 Cmo 190/2008-47, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2007 č. j. 27 Sm 473/2006-25, jímž krajský soud odmítl námitky stěžovatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu pro opožděnost. Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu pro opožděnost, není podle žádného ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné.
V předmětné věci tedy bylo posledním efektivním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval, odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. června 2008 č. j. 7 Cmo 190/2008-47. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky z výše uvedeného důvodu, je zřejmé, že dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně neměl, a podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, zde splněna není.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, tedy opožděně.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 29 Cdo 4613/2008-64 odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2008 č. j. 7 Cmo 190/2008-47, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2007 č. j. 27 Sm 473/2006-25, a proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému Krajským soudem v Ostravě dne 14. prosince 2006 č. j. 27 Sm 473/2006-11, ústavní stížnost byla odmítnuta podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu