ECLI:CZ:US:2009:3.US.859.09.1
sp. zn. III. ÚS 859/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obec Dýšina, se sídlem Dýšina, nám. Míru 30, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem v Plzni, Úslavská 33, proti platebnímu výměru Finančního úřadu Plzeň-sever ze dne 2. 5. 2005 č. j. 35468/05/145980/1222, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni dne 15. 3. 2006 č. j. 2041/06-170 (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 13. 4. 2006 č. j. 3622/06-170), rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2008 č. j. 30 Ca 36/2006-62 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 č. j. 5 Afs 75/2008-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů a správních orgánů. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 2. 5. 2005 vydal finanční úřad pod č. j. 35465/05/145980/1222 proti stěžovatelce platební výměr dle §44 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, na odvod ve výši 6 400 000,- Kč za porušení rozpočtové kázně. K odvolání stěžovatelky rozhodlo finanční ředitelství dne 27. 2. 2006 pod č. . 2037/06-170 tak, že částku odvodu změnilo na 6 399 999,- Kč. Dle správních orgánů stěžovatelka porušila závaznou podmínku dotace, tj. článek III bod 5 smlouvy o dotaci tím, že požadovala od budoucích nájemců finanční plnění, čímž porušila rozpočtovou kázeň neoprávněným použitím peněžních prostředků. Následná žaloba stěžovatelky proti těmto rozhodnutím o odvodu byla zamítnuta rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 2. 2007 pod sp. zn. 57 Ca 65/2006. Rovněž kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2008 sp. zn. 5 Afs 50/2007.
Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatelka podala proti všem těmto rozhodnutím ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 4. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 1530/08 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí dále vyplývá, že dne 2. 5. 2005 vydal finanční úřad také další platební výměr, a to pod č. j. 35468/05/145980/1222, kterým stěžovatelce dle §44 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech vyměřil penále za porušení rozpočtové kázně za období od 13. 9. 2002 do 2. 5. 2005 ve výši 6 163 200,- Kč. K odvolání stěžovatelky rozhodlo finanční ředitelství dne 15. 3. 2006 pod č. j. 2041/06-170 (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 13. 4. 2006 č. j.
3622/06-170) tak, že změnilo výměr ohledně období (nově od 2. 8. 2002 do 2. 5. 2005) a výše penále (nově 6 349 206,- Kč). Stěžovatelka podala žalobu, jež byla rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 30 Ca 36/2006 zamítnuta pro nedůvodnost. Také kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta pro nedůvodnost, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 5 Afs 75/2008.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá evidentně totéž, co v předchozím řízení o penále, jakož i v řízeních týkajících se odvodu. Nesouhlasí především s tím, že by porušila rozpočtovou kázeň. Uvedla, že strany smlouvy o poskytnutí dotace nemohou vymezit pojem "neoprávněné použití poskytnutých prostředků" a poskytovatel dotace ani správní orgán při kontrole nemohou tento pojem, s ohledem na kogentní charakter právní úpravy, vyložit extenzivně, navíc když k tomu nemají zákonné zmocnění. Dle stěžovatelky k neoprávněnému použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení dochází pouze při porušení účelu jejich používání a jen při jejich vlastním výdeji. Jakákoliv podmínka sjednaná mezi poskytovatelem dotace a příjemcem dotace, která nebude spočívat ve "výdeji peněžních prostředků na jiný účel", nemůže být porušením rozpočtové kázně ve smyslu rozpočtových pravidel. Stěžovatelka také trvá na tom, že prostředky z dotace vydala ke sjednanému účelu (kryla jimi výhradně část nákladů spojených s výstavbou bytů) a také na tom, že nebylo prokázáno, že by požadovala finanční účast od budoucích nájemců (tu požadovalo družstvo, se kterým za účelem výstavby bytového domu uzavřela smlouvu o sdružení). Dle stěžovatelky tak vůči ní byla státní moc uplatněna mimo zákonné meze. Rozhodnutí správních orgánů ve věci penále stěžovatelka dále považuje za nepřezkoumatelná, neboť z nich nevyplývají konkrétní zákonná ustanovení, na základě kterých správní orgány dovodily, že ujednání smluvních stran může stanovit, kdy dojde k porušení rozpočtové kázně a kdy nikoliv, a nejsou zřejmé ani jejich úvahy vedoucí k závěru o porušení rozpočtové kázně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základně podané ústavní stížnosti zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.
Ústavní soud rovněž opakovaně vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591, usnesení ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 442/06, usnesení ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1187/07 či usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz), když uvedl, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
V daném případě stěžovatelka vznáší tytéž námitky jako v předchozích řízeních a polemizuje se závěry správních orgánů a správních soudů.
Jak Ústavní soud výše uvedl, není povolán k výkladu podústavního práva. Může zasáhnout pouze v případě, pokud výklad a aplikace právních norem vybočí z mezí ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
O výše naznačený výkladový exces se však v této věci nejedná; Ústavní soud neshledal, že by postupem správních orgánů a správních soudů bylo porušeno některé ze stěžovatelčiných základních práv, resp. že by tyto orgány veřejné moci protiústavně vybočily ze zákonných mezí (jak tvrdí stěžovatelka). Ústavní soud po přezkumu obou rozhodnutí správních soudů dospěl k závěru, že soudy na podkladě zjištěných skutečností dospěly k právním závěrům, které dostatečně a srozumitelně rozvedly a odůvodnily ve svých rozhodnutích. Ústavní soud v jejich rozhodnutích neshledal nahodilost, vnitřní rozpornost či iracionální úvahy a závěry; není přitom povolán k přezkumu pouhé správnosti. Opakující se námitky stěžovatelky pak Ústavní soud posouvají do roviny podústavního práva za účelem dalšího instančního přezkumu; taková pravomoc však Ústavnímu soudu dána není.
Dle Ústavního soudu správní soudy dostatečně a srozumitelně reagovaly na námitky stěžovatelky, že rozhodnutí správních orgánů nejsou řádně odůvodněna či že závěrům správních orgánů chybí skutkový nebo právní podklad. Soudy se dostatečně vypořádaly s námitkou stěžovatelky, že správní orgány měly ve věci penále znovu (a dle požadavků stěžovatelky odlišně od věci odvodu) rozhodovat o otázce porušení rozpočtové kázně a nikoliv "jen" poukázat na odůvodnění v pravomocném rozhodnutí ve věci odvodu. Soudy se také konkrétně vyjádřily ke vztahu odvodu a penále (obé vyměřené dle §44 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech), i k názoru stěžovatelky, že správní orgány mohly ve věci odvodu a ve věci penále ohledně téhož jejího jednání dospět k opačným závěrům stran porušení rozpočtové kázně. Jak přitom stěžovatelka sama uvádí, v předchozím řízení ani v ústavní stížnosti nebrojila proti výpočtu výše penále, ale proti základu, spočívajícím v řešení otázky "porušení rozpočtové kázně". Pokud jde o polemiku se závěry o "porušení rozpočtové kázně", s námitkami stěžovatelky se evidentně správní orgány, správní soudy a v ústavněprávní rovině i Ústavní soud vypořádaly ve věci odvodu. S těmito námitkami se také správní orgány a správní soudy následně v dostatečné míře vypořádaly ve věci penále, a to částečně odkazem na již provedené odůvodnění ve věci odvodu a částečně znovu uvedly skutkovou i právní argumentaci podporující jejich závěry.
Ústavní soud neshledal, že by orgány veřejné moci v dané věci vybočily z mezí ústavnosti, že by se námitkami stěžovatelky dostatečně nezabývaly či že by svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu