ECLI:CZ:US:2009:3.US.898.09.1
sp. zn. III. ÚS 898/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Mazance, se sídlem Mývaltova 1117, Ústí nad Orlicí, správce konkursní podstaty úpadce TeCap s.r.o., se sídlem Dvořákova 328, Lanškroun, zastoupeného JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2008 č. j. 30 Ca 89/2008-84 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 5 Afs 98/2008-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 4. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že došlo k porušení čl. 95 odst. 1 ÚstavyČeské republiky (dále jen "Ústava"), "to vše ve spojení s porušením" čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba společnosti TeCap s. r. o. proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 31. 8. 2005 č. j. 2334/05/FŘ/130, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu Brno I (dále též jen "finanční úřad") ze dne 28. 4. 2003 č. j. 90144/03/288913/1777 tak, že přeplatek na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") vykázaný ke dni 28. 4. 2003 ve výši 4 921 937 Kč se uvedené společnosti vrací podle §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"), na účet uvedený v její žádosti podané dne 22. 4. 2004; finanční úřad měl totiž pochybit, když tento přeplatek k uvedené žádosti "převedl" podle §64 odst. 3 daňového řádu na účet správce daně - Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí, a to na úhradu daňového nedoplatku společnosti TESLA Lanškroun, a. s. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pak byla stěžovatelova kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se stát zvýhodnil oproti ostatním věřitelům společnosti TESLA Lanškroun, a. s., když si po prohlášení konkursu na majetek uvedené společnosti (pozn.: ke dni 25. 4. 2003) "ponechal" zmíněný daňový přeplatek fakticky na úhradu daňových povinností tohoto úpadce. Takový úkon stěžovatel považuje za absolutně neplatný, neboť prý je v rozporu se zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, přičemž tvrdí, že přeplatek mu měl být vrácen na jeho účet a on by následně svůj dluh plnil do konkursní podstaty úpadce TESLA Lanškroun, a. s. Dále stěžovatel namítá, že daňový přeplatek mu byl přiznán platebním výměrem, který obdržel dne 5. 5. 2003, avšak rozhodnutí o převedení přeplatku bylo učiněno již ke dni 29. 4. 2003. Předpokladem vykonatelnosti rozhodnutí je přitom jeho účinnost, která v případě platebního výměru nemohla nastat před zmíněným datem 5. 5. 2003, takže vyměřený přeplatek dne 29. 4. 2003 nebyl ani splatný. Správce daně také pochybil, když v rozhodnutí o vrácení přeplatku označil jako den vrácení přeplatku datum 29. 4. 2003, protože tento den mu nemohl být ke dni rozhodování znám. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2007 č. j. 30 Ca 252/2005-38, jímž v dané věci bylo vyhověno žalobě společnosti TeCap s. r. o. (pozn.: tento rozsudek však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2008 č. j. 5 Afs 59/2007-72), resp. na ústavněprávní argumentaci v něm obsaženou. Krajský soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že finanční orgány překročily svou pravomoc, a tudíž že převod daňového přeplatku na úhradu daňových povinností jiného subjektu je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i §64 daňového řádu. S ohledem na výše uvedené má stěžovatel za to, že obecné soudy zvýhodnily stát a jej poškodily a že (tak) porušily jeho právo na spravedlivý proces, resp. jeho ústavně zaručená základní práva, jak jsou uvedena shora.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivityřízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakterřízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak stěžovatel sám uvádí, podáním ze dne 15. 4. 2003, doručeným dne 22. 4. 2004, požádala společnost TeCap, s. r. o. o vrácení přeplatku na DPH, a to tak, aby tento přeplatek byl použit na úhradu daňové povinnosti daňového dlužníka TESLA Lanškroun, a. s. (ta se k uvedené žádosti připojila svým podpisem). Finanční úřad rozhodl o této žádosti z věcného hlediska tak, že jí vyhověl (ovšem jen částečně - k tomu viz níže), když rozhodl o "převodu" přeplatku ve výši 4 921 937 Kč, a to na účet, jenž byl společností TeCap s. r. o. označen v její žádosti. V souvislosti s tím je třeba poukázat na ustanovení §64 odst. 4 daňového řádu, dle kterého správce daně vydává negativní (zamítavé) rozhodnutí v případě, že nevznikne "vratitelný přeplatek"; naopak v případě, že žádosti plně vyhoví, výsledek vyřízení žádosti sděluje, jen pokud o to "daňový dlužník" požádá. Pokud správce daně žádost o vrácení přeplatku zamítne, není rozumného důvodu pro to, aby zbývající, zamítnutím nedotčenou částku dále zadržoval (naopak by takový postup mohl porušovat práva daňových "dlužníků"). Taktéž v daném případě ve skutečnosti jde o rozhodnutí (částečně) zamítavé, protože uvedená společnost požadovala vrácení částky 5 056 786 Kč, byť jeho výrok byl formulován jako "vyhovující". Přitom proti zamítnutí ona či stěžovatel nijak nebrojili a toto stěžovatel ani nečiní předmětem ústavní stížnosti.
Z výše uvedených skutečností vyvstává otázka, zda vůbec (eventuálně za jakých okolností) lze napadat odvoláním dle §64 odst. 8 daňového řádu rozhodnutí o zmíněné žádosti v jeho "vyhovující části", jak učinila společnost TeCap s. r. o. zvláště vezme-li se v úvahu, že vyhovující rozhodnutí se podle zákona vůbec nevydává, resp. zda lze tímto způsobem nějak zpochybnit úkon správce daně - vlastní, již po právu realizované vrácení předmětného přeplatku. Toto je ovšem otázka, kterou by měly řešit finančníorgány a obecné soudy. Z hlediska ústavnosti pokládá Ústavní soud za podstatnou faktickou stránku věci, tj. že bylo žádosti uvedené společnosti - v konečném důsledku - vyhověno tak, jak sama požadovala. Pokud se přitom finanční úřad dopustil určitého pochybení, když nesprávně kvalifikoval její žádost jako žádost dle §64 odst. 3 daňového řádu a v tomto smyslu ve výroku svého rozhodnutí označil příslušný převod finančních prostředků, jde o pochybení pouze formálního rázu, které navíc bylo napraveno odvolacím orgánem; ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikuje, jak konkrétně byla společnost TeCap s. r. o. touto vadou dotčena na svých právech.
Namítá-li stěžovatel, že v rozhodnutí byl uveden den úhrady (29. 4. 2003), ač tento den nemohl být správci daně znám, lze konstatovat, že toto datum plyne přímo ze zákona (viz §64 odst. 4 daňového řádu "Za den vrácení přeplatku se považuje den, kdy došlo k odepsání z účtu správce daně."), přičemž lze připustit, že správce daně je zřejmě nemůže určit "předem". Je tak otázkou, proč bylo v rozhodnutí finančních orgánů uvedeno. Na straně druhé stěžovatel netvrdí, že jde - ze zpětného pohledu - o nesprávný údaj, a ostatně i kdyby tomu tak bylo, platí datum stanovené zákonem. Především pak jde o (eventuální) vadu, která nemá žádný dopad na samotné vrácení daňového přeplatku, jehož ústavnost stěžovatel zpochybňuje v této ústavní stížnosti. Pokud jde o námitku, že platební výměr, jímž byl stěžovateli "přiznán" předmětný přeplatek, neměl právní účinnost v době, kdy bylo rozhodnuto o jeho vrácení, tuto otázku již vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, kde s odkazem na ustanovení §37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v příslušném znění, ve spojení s §43 daňového řádu dospěl k závěru, že přeplatek vzniká dnem vydání platebního výměru, kterým se odpočet vyměří. Ústavní soud přitom opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší přezkoumávat správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů a své zásahy omezuje na taková pochybení, jež mají za následek porušení ústavnosti daného procesu. Z ústavní stížnosti však neplyne, že tato situace nastala. Stěžovatel pouze opakuje námitku, kterou on, resp. společnost TeCap s. r. o. v daném soudním řízení již uplatnila a Nejvyšší správní soud na ni reagoval, resp. se s ní vypořádal, přičemž se opřel o výše uvedené ustanovení, které ve třetím odstavci výslovně stanoví, že "Za den vzniku přeplatku v důsledku nadměrného odpočtu se považuje den vyměření."
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že správce daně neoprávněně převedl předmětný přeplatek na "úhradu daňových povinností jiného subjektu". Touto otázkou se však rovněž zabýval ve svém rozsudku ze dne 10. 4. 2008 Nejvyšší správní soud, který dospěl k závěrům odlišným, než jaké učinil krajský soud ve svém "prvním" rozsudku. Nejvyšší správní soud zde velice podrobně a přesvědčivě vyložil, proč je názor krajského soudu vadný. Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud s jeho argumentací plně ztotožňuje, bylo by zbytečné ji znovu stěžovateli opakovat. Ve vztahu k námitkámuvedeným v dané souvislosti v ústavní stížnosti možno uvést, že Ústavní soud není a nemůže být arbitrem, který by řešil názorové rozdíly mezi soudem vyššího a nižšího stupně, a posuzoval, který z nich je "lepší". Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je přezkoumat napadená rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející ve svém celku z hlediska ústavně zaručených základních práv a svobod. Z tohoto pohledu je podstatné, zda v testu ústavnosti obstojí názor Nejvyššího správního soudu jakožto orgánu, jenž rozhoduje o posledním procesním prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje.
Konečně stěžovatel namítá, že správce daně postupoval v rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání, když si "ponechal" předmětný přeplatek (a to na úhradu daňových povinností TESLA Lanškroun, a. s.) a tímto způsobem zvýhodnil stát oproti ostatním věřitelům a jej poškodil. Rovněž touto námitkou se pak Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku podrobně zabýval a ústavně konformním způsobem vypořádal. Pokud stěžovatel tvrdí, že jej správce daně "poškodil", z ústavní stížnosti dostatečně neplyne, o jaké poškození se jedná; nehledě na to, že finanční úřad pouze vyhověl tomu, co společnost TeCap s. r. o. požadovala (viz výše), sám stěžovatel výslovně uvádí, že pokud by mu předmětná částka byla vrácena, plnil by svůj dluh (přímo) do konkursní podstaty TESLA Lanškroun, a. s. Namítá-li stěžovatel, že daným postupem by mohlo dojít k poškození práv věřitelů zmíněného úpadce, je třeba - nad rámec závěrů Nejvyššího správního soudu - upozornit, že Ústavní soud není strážcem obecné zákonnosti a věc posuzuje z hlediska dotčené osoby (stěžovatele).
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu