ECLI:CZ:US:2009:3.US.92.09.1
sp. zn. III. ÚS 92/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v řízení vedeném Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 5 Cm 329/93, a o "přiznání přiměřeného finančního zadostiučinění", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze ve shora označené věci bylo porušeno jeho právo zaručené článkem 46 odst. 1 a čl. 48 odst. 2 Ústavy Slovenské republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Též požaduje, aby mu bylo proti krajskému soudu přiznáno "přiměřené finanční zadostiučinění ve výši 1 milionu Kč".
V podrobnostech uvádí, že ve věci jeho žaloby na plnění podané dne 18. 6. 1993 ke Krajskému soudu v Praze (dříve Krajskému obchodnímu soudu v Praze) bylo rozhodnuto až rozsudkem ze dne 17. 12. 1998, č. j. 5 Cm 329/93-69. Krajský soud tak svým "nepružným jednáním" způsobil, že žalované obchodní společnosti Soukup a. s. bylo umožněno "podílet se na dalších podvodech" a jemu nikdy nebyla žalovaným uhrazena přiznaná pohledávka ve výši 274 847 Kč, neboť statutární zástupce žalovaného v průběhu řízení "stihl emigrovat".
Namítá-li stěžovatel průtahy v řízení, je patrné, že brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. K pojmovému vymezení takového "jiného zásahu" se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 4, str. 243), a průtahy v občanskoprávním řízení, jež stěžovatel namítá, tímto zásahem - v obecné poloze - být mohou.
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (vždy ve znění pozdějších předpisů), bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) napevno postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byl do právního řádu zakotven - v případech neodůvodněných průtahů řízení - vedle náhrady škody i nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném soudním řízení není tudíž - v důsledku vyložené právní úpravy - deklarace těchto průtahů, resp. že jimi bylo porušeno stěžovatelovo ústavně garantované právo, nýbrž žaloba o náhradu škody proti státu.
Pakliže by Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě před tím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a stěžovateli tím navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Řečené se pak identifikuje s principem subsidiarity ústavněprávního přezkumu k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, jež je zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost stěžovatele v části, požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), je proto - jelikož jde o řízení v době jejího podání již skončené - nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, neboť je stěžovateli k dispozici jiný právní prostředek k ochraně jeho práva, totiž shora dovozená žaloba o náhradu škody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07).
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Co do návrhu stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal v souvislosti s tvrzenými průtahy v řízení "přiměřené finanční zadostiučinění", je nutné zdůraznit, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení §64 až §125f zákona o Ústavním soudu). Limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny).
Z věcí uvedených v čl. 87 Ústavy nemůže být podání stěžovatele v této části připodobněno - a to zcela zjevně - k žádné z nich.
Je zde tedy namístě závěr, že v části vzneseného požadavku "na finanční zadostiučiní" jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (srov. ustanovení §30, §31 zákona o Ústavním soudu) a jeho návrh trpí též řadou formálních a obsahových nedostatků (srov. ustanovení §34, §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). K odstranění těchto vad však Ústavní soud stěžovatele nevyzýval, neboť ani jejich náprava by nemohla nic změnit na tom, že jde zčásti o návrh nepřípustný a z části o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a ústavní stížnost je tak nezpůsobilá meritorního projednání. Ústavní soud není příslušný ani k tomu, aby stěžovateli advokáta coby zástupce v řízení ustanovil.
V důsledku toho nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. d), e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2009
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj