ECLI:CZ:US:2009:3.US.924.09.1
sp. zn. III. ÚS 924/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem v Praze 5, Kořenského 15, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2009 č. j. 70 Nt 3519/2009-13 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 9 To 121/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 10. 4. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přiložených kopií napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli a proti M. Ž. bylo usnesením policejního orgánu Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, expozitury Brno, ze dne 5. 12. 2008 č. j. OKFK-314-460/TČ-2008-28, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a trestný čin neoprávněného podnikání dle §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, obé spáchané ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Měli se dopustit toho, zjednodušeně řečeno, že od března 2007 do dubna 2008 nejprve jako podnikající ve sdružení a poté jako statutární zástupci společnosti EDBUSY, a. s., jménem této společnosti slibovali za uhrazení provize zprostředkování výhodných úvěrů poskytnutých v budoucnu třetí osobou a slibovali zhodnocení peněz, ačkoliv věděli, že nejsou schopni přijaté závazky splnit, a to ani prostřednictvím třetí osoby; vylákali tak částku 228 822 593,- Kč a svým jednáním rovněž porušovali zákon o bankách.
Městský soud v Brně vzal usnesením ze dne 30. 1. 2009 č. j. 70 Nt 3519/2009-13 stěžovatele do vazby útěkové a předstižné dle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel podal stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 9 To 121/2009 zamítnuta pro nedůvodnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že důvodnost útěkové vazby musí být založena jednáním stěžovatele nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, přičemž soudy jsou povinny tyto uvést; to soudy v odůvodnění svých rozhodnutí neučinily, resp. uvedly důvody nepravdivé. Stěžovatel argumentoval, že jeho matka vložila soudy uvedené částky na účet společnosti EDBUSY, a. s., před zahájením stíhání; finance nebyly vyvezeny z České republiky. Peníze byly v době sdružení zasílány na účty stěžovatele a spoluobviněného, od vzniku společnosti EDBUSY, a. s., již na účty společnosti. Uvedl, že dne 28. 1. 2009 odstoupil ze své funkce předsedy dozorčí rady; zápis do obchodního rejstříku je pouze deklaratorní povahy. Dne 8. 4. 2009 byla navíc zrušena společnost s likvidací a oprávnění nakládat s účty (včetně účtu v Německu) má jen likvidátor. Hrozba vysokým trestem pak sama o sobě nemůže, dle stěžovatele, ospravedlnit dlouhé držení ve vazbě (poukázal na rozhodnutí ESLP Rokhlinová proti Rusku). Namítl, že soudy nemají žádný podklad pro tvrzení o částkách milionů Kč v Německu; samy uvádějí, že právní pomoc nebyla dosud vyřízena. Jedná se navíc o účet společnosti EDBUSY, a. s., a stěžovatel k němu nemá přístup (odstoupení, likvidace). Stěžovatel také uvedl, že trestní řízení je vedeno od 27. 3. 2008 (zajišťovací úkony) a po celou dobu spolupracoval a řízení se nevyhýbal, na všechna předvolání se řádně dostavil, sdělení obvinění si na adrese svého bydliště řádně převzal a řádně se dostavil k výslechu dne 28. 1. 2009. Policie se pokusila stěžovatele několikrát nestandardně zastihnout, neúspěšně, avšak při standardním postupu (doručování do bydliště) si stěžovatel vždy písemnost převzal a na předvolání se dostavil. Stěžovatel také poukázal na obsah svého nabídnutého slibu dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a na své sociální a rodinné zázemí.
K vazbě předstižné uvedl, že je společnosti EDBUSY, a. s., vytýkáno pokračování v nabízení finančních produktů po 27. 3. 2008, ačkoliv k zahájení stíhání stěžovatele došlo až 23. 12. 2008 a stíhaný skutek je časově omezen od března 2007 do dubna 2008; nemohlo tedy dojít k "opakování" trestné činnosti. Společnost navíc po zajišťovacích úkonech Policie ČR upravila svou činnost (nabízela jiné produkty, na základě jiných smluv, a s jinými obchodními partnery). Při rozhodování o vazbě lze brát v úvahu jen opakování trestné činnosti, které následuje po zahájení stíhání.
Stěžovatel také argumentoval proti trestnímu stíhání. Dle něj je neodůvodněné a nezákonné, projekt nebyl úvěrovou činností, ale zprostředkováním finančních produktů, stěžovatel nejednal v podvodném úmyslu vylákat od klientů peněžní prostředky.
Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech (článek 83 Ústavy). Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním podle §67 a násl. trestního řádu Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu uvedeného ustanovení. Výklad ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (viz např. nález ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 470/05, nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06, či nález ze dne 4. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99).
Z uvedeného vyplývá, že důvody pro zrušení napadeného "vazebního" rozhodnutí spatřuje Ústavní soud především tam, kde je pouze paušální obecné odůvodnění vazby (absentuje posouzení konkrétních okolností a souvislostí věci) či kde se soud nezabývá tím, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska a úvahy soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
Ve věci stěžovatele je možno konstatovat, že se jedná o první rozhodnutí o vazbě v dané věci, vazba započala dne 30. 1. 2009, jedná se o vazební důvody dle §67 písm. a) a c) trestního řádu.
Pokud jde o vazbu útěkovou, stěžovatel vznesl tytéž námitky jako před obecnými soudy (neprokázání částek milionů Kč v Německu, když účet má být navíc společnosti a nikoliv stěžovatele, odstoupení od funkce ve společnosti a tedy nemožnost nakládat s účty společnosti, rodinné zázemí) a považoval argumentaci obecných soudů za nepravdivou, nekonkrétní a nedostatečnou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že nenesou stran vazby útěkové znaky libovůle nebo nedostatky, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu pro porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Soudy se řádně zabývaly splněním podmínek útěkové vazby a své závěry dostatečně a racionálně odůvodnily. Uvedly konkrétní skutečnosti a zjištění ze spisového materiálu, které je vedou k předpokladu, že stěžovatel disponuje vysokými finančními částkami z trestné činnosti pro příp. pobyt v zahraničí, a které je spolu s některým stěžovatelovým jednáním, a spolu s konkrétní úvahou o trestu, jež stěžovateli hrozí s ohledem na výši dosud předpokládané/zjištěné škody (trest na samé horní hranici trestní sazby od 5 do 12 let), vedly k důvodné obavě z uprchnutí stěžovatele. Poukázaly na přijetí/vylákání sta milionů Kč na zálohách od desítek tisíc osob za slibované finanční produkty, na plynutí peněz na účty stěžovatele a spoluobviněného a následně na účty společnosti, poukázaly na účet v Německu, na který pokračují platby/zálohy osob, dále na přetrvávající zápis stěžovatele ve funkci ve společnosti, na dispozice stěžovatelovy matky s desítkami milionů Kč v hotovosti a vložení na konkrétní účet, a na nevědomost rodinných příslušníků stěžovatele, kde se tento nachází. Odůvodnění rozhodnutí soudů jsou dostatečně konkrétní a Ústavní soud má za to, že soudy těmito argumenty řádně reagovaly také na námitky stěžovatele. Rozhodně nelze přisvědčit stěžovateli, že by soudy založily útěkovou vazbu toliko na nijak nekonkretizovaném závěru o výši hrozícího trestu (srov. stěžovatelem uváděný nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03). Nelze rovněž přisvědčit jeho srovnání s kauzou Rokhlina vs. Russia (stížnost č. 54071/00, rozhodnutí ESLP ze dne 7. 4. 2005, dostupné na stránkách http://www.echr.coe.int/50/EN/#court, v databázi HUDOC), kde okolnostmi bylo nikoliv první rozhodnutí o vazbě, ale opakované prodlužování vazby stíhané osoby (vazba dosáhla celkové délky 17 měsíců), a stěžejním a v podstatě jediným argumentem držení ve vazbě bylo (i při prodlužování vazby) toliko stíhání pro velmi závažný trestný čin (vraždy). Je třeba také odmítnout stěžovatelovu argumentaci o tom, že dne 8. 4. 2009 byla společnost zrušena s likvidací a oprávnění nakládat s účty společnosti přešlo na likvidátora, když napadená rozhodnutí byla vydána před tímto úkonem; v tomto směru tedy rozhodnutí nemohou vykazovat nedostatky.
Stěžovatel byl vzat rovněž do vazby předstižné. K tomuto vazebnímu důvodu, uvedenému v §67 písm. c) trestního řádu, Ústavní soud konstatuje, že z titulu převážně preventivní funkce tohoto vazebního důvodu nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ponechán ve vazbě, naplní se následek předpokládaný §67 písm. c) trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný bude páchat další trestnou činnost, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit. Postačující je, aby ve vazebních rozhodnutích byly vysvětleny konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. c) trestního řádu.
Ústavní soud si vyžádal od Městského soudu v Brně kopii protokolu o výslechu stěžovatele před rozhodnutím o vazbě a rovněž kopii stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o vazbě.
V daném případě má Ústavní soud za to, že obecné soudy svou obavu vedoucí ke vzetí stěžovatele do předstižné vazby krátce, avšak dostatečně odůvodnily. Poukázaly na postoj stěžovatele (i jeho spoluobviněného) s tím, že lze důvodně očekávat případné opakování podobného způsobu "podnikání" (resp. pokračování v takové činnosti). Tento závěr neshledal Ústavní soud za (extrémně) rozporný s obsahem stěžovatelovy výpovědi a obsahem jeho stížnosti. Soudy poukázaly také na to, že společnost EDBUSY, a. s., dle internetových stránek z ledna 2009 a seznamu klientů, dále nabízí své finanční produkty a klienti i po zahájení stíhání zasílají zálohy na účet do Německa (stěžovatel je přitom i se spoluobviněným stále zapsán v obchodním rejstříku této společnosti). Ústavní soud tak ani v případě tohoto vazebního důvodu neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, tedy že by soudy postupovaly libovolně (příp. v rozporu se skutečnostmi v dané fázi řízení zjištěnými) a své rozhodnutí o vazbě předstižné dostatečně neodůvodnily.
Pokud jde o stěžovatelovu argumentaci proti jeho trestnímu stíhání, stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvedl, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stížnost, o které nebylo dosud (tj. do sepisu ústavní stížnosti) rozhodnuto. Pro Ústavní soud přitom platí zásada subsidiarity. Usnesení o zahájení trestního stíhání navíc nebylo napadeno touto ústavní stížností. Pokud pak jde o napadená (vazební) usnesení a povinnost soudů posoudit podmínky vazby dle §67 trestního řádu, Ústavní soud shledal, že obecné soudy se otázkou, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se skutek stal a vykazuje znaky trestného činu a že jej spáchal stěžovatel (obviněný), zabývaly, a to v rozsahu potřebném pro rozhodování o vazbě. Stížnostní soud konstatoval, že činnost (skutek) není stěžovatelem zpochybňována, avšak otázkou je právní hodnocení jednání stěžovatele (a spoluobviněného), resp. zda jejich jednání je trestným činem, přičemž v dané fázi řízení je, s ohledem na dosud shromážděné důkazy, důvodné podezření, že se stěžovatel trestného činu podvodu dopustil.
Ústavní soud má za to, že soudy nepostupovaly libovolně a své závěry o vzetí do vazby dostatečně a racionálně odůvodnily, proto postupoval tak, že ústavní stížnost odmítl jako neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu