ECLI:CZ:US:2009:4.US.1055.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1055/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem náměstí Republiky 28, Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 536/2008-180 ze dne 9. 1. 2009 a výroku II., III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Tachově č. j. 13 P 16/2007-133 ze dne 26. 8. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Tachově (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 13 P 16/2007-133 ze dne 26. 8. 2008 schválil dohodu rodičů o styku otce, M. G. M. (dále jen "vedlejší účastník"), s nezletilou F. M., dcerou stěžovatelky a vedlejšího účastníka (výrok I. rozsudku). Dále okresní soud zavázal vedlejšího účastníka přispívat na výživu nezletilé částkou ve výši 6 300 Kč měsíčně (výrok II. rozsudku) a konstatoval, že se tím mění ve výroku o výživném jeho rozsudek č. j. 13 P 16/2007-36 ze dne 26. 4. 2007 (výrok III. rozsudku). Konečně okresní soud konstatoval, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok IV. rozsudku). Stěžovatelka podala proti výrokům II., III. a IV. rozsudku okresního soudu odvolání, Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") však rozsudkem č. j. 11 Co 536/2008-180 ze dne 9. 1. 2009 napadené výroky jako věcně správné potvrdil a stanovil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle přesvědčení stěžovatelky trpěl proces dokazování vadami, majícími ve svém souhrnu za následek vybočení z kautel spravedlivého procesu, a to zejména v tom ohledu, že obecné soudy nedostály své povinnosti obstarat si všechny relevantní podklady nezbytné pro správné stanovení výše výživného, přestože se jednalo o řízení, v němž se uplatňuje zásada vyšetřovací, zakotvená v ustanovení §120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Obecné soudy dle stěžovatelky nedostatečně zdokumentovaly majetkové a výdělkové poměry vedlejšího účastníka, při zjišťování skutkového stavu vycházely pouze z jeho tvrzení, případně z důkazů procesně nepoužitelných či neúplných. Stěžovatelka přitom neměla možnost se k věci vyjádřit a navrhnout důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Obě napadená rozhodnutí se ve vztahu k ní i k nezletilé jeví jako nepřiměřená a nespravedlivá. Stěžovatelce hrozí, že z důvodu nedostatku finančních prostředků nebude schopna hradit náklady související s nájmem obecního bytu a tento bude nucena opustit. Nelze tedy vyloučit, že ani ona, ani nezletilá nebudou mít žádným způsobem zajištěno bydlení, což je v rozporu s právem nezletilé podílet se na životní úrovni svého otce a jedná se i o porušení čl. 3 odst. 2, čl. 27 odst. 1 a 2 a čl. 29 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka měla rovněž za to, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly ke skutečnosti, že při posledním rozhodování ve věci měla příjem ze zaměstnání, o nějž však již v době vydání napadených rozhodnutí přišla. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 11 Co 536/2008-180 ze dne 9. 1. 2009 a výroky II., III. a IV. rozsudku okresního soudu č. j. 13 P 16/2007-133 ze dne 26. 8. 2008 svým nálezem zrušil. Dále stěžovatelka požádala Ústavní soud o urychlené projednání ústavní stížnosti s ohledem na to, že jí zřejmě nebude s ohledem na dlužné nájemné prodloužena nájemní smlouva.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 13 P 16/2007, přičemž poté, co se seznámil s obsahem spisového materiálu, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ze spisu okresního soudu sp. zn. 13 P 16/2007 vyplynulo, že k poslední úpravě vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka k nezletilé došlo rozsudkem okresního soudu č. j. 13 P 16/2007-36 ze dne 26. 4. 2007, jímž byla schválena dohoda rodičů v tom smyslu, že vedlejší účastník bude přispívat na výživu nezletilé částkou 5 500 Kč měsíčně. Dle §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohodu či soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Pro posouzení návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilou tedy bylo rozhodné, zda od poslední úpravy vyživovací povinnosti došlo ke změně poměrů, která by takové navýšení odůvodňovala. Jinými slovy řečeno, účelem řízení nebylo přehodnocovat dříve vydané rozhodnutí, nýbrž toliko posoudit, zda se od vydání tohoto rozhodnutí majetkové a výdělkové poměry vedlejšího účastníka či potřeby nezletilé podstatným způsobem změnily.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů bylo přitom zřejmé, že se všemi podstatnými okolnostmi zabývaly, přičemž své úvahy o tom, že ke změně poměrů od doby posledního rozhodování o výši vyživovací povinnosti došlo toliko v rozsahu, odůvodňujícím navýšení výživného na částku 6 300 Kč měsíčně, v rámci svých rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily. Dle přesvědčení Ústavního soudu poskytoval zjištěný skutkový stav pro takový závěr dostatečnou oporu a z hlediska ústavněprávního nebylo možno postupu obecných soudů nic vytknout.
Ústavní soud shledal nedůvodnou rovněž námitku, že stěžovatelka neměla možnost se v průběhu řízení k věci vyjádřit. Jak vyplývá z protokolů o jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. 6. 2008 a 26. 8. 2008 a z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 9. 1. 2009, stěžovatelka měla řadu možností reagovat na tvrzení vedlejšího účastníka a této možnosti také využila, nehledě k tomu, že své argumenty předestřela rovněž v návrhu na zahájení řízení a v odvolání. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit.
Konečně co se týkalo namítaného porušení Úmluvy o právech dítěte, Ústavní soud podotýká, že výživné, které je nezletilé vedlejším účastníkem poskytováno, překračuje standard běžný v České republice, čehož si ostatně stěžovatelka byla dle obsahu své ústavní stížnosti vědoma. Těžko tedy lze v těchto souvislostech hovořit o ohrožení dítěte bezdomovectvím, neboť řada rodin ve srovnatelné situaci je nucena vystačit s příjmem podstatně nižším.
Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci vad, způsobilých konstituovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu