ECLI:CZ:US:2009:4.US.1058.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1058/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky O. R., zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Antonínská 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 37 Co 306/2007 ze dne 17. února 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Blansku rozsudkem č. j. 10 C 1439/2004-114 ze dne 3. července 2007 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala stanovení povinnosti žalovaným J. R., E. R. a P. R. (dále jen "žalovaní") zaplatit jí společně a nerozdílně částku 165.753,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a žalovaným nepřiznal vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelka zpochybňuje závěr obecných soudů o konkludentním uzavření dohody o hospodaření podílových spoluvlastníků se společnou věcí, o který obecné soudy svá rozhodnutí opírají. Stěžovatelce tak mají být přisuzovány úkony, které nikdy neučinila, a mají být vyvozovány skutečnosti, které objektivně dovodit nelze. Obecné soudy měly být rovněž nedůsledné v hodnocení svých vlastních závěrů. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavného soudu sp. zn. III. ÚS 1481/08, podle kterého z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, že jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s právem na spravedlivý proces. Podle stěžovatelky takový extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů v napadeném rozhodnutí existuje.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Existenci stěžovatelkou tvrzeného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými obecnými soudy a vyvozením právních závěrů Ústavní soud v žádném ohledu neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy svými rozhodnutími v této věci rozhodly správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily a Ústavní soud proto pouze odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Pokud jde o nález Ústavného soudu sp. zn. III. ÚS 1481/08, na který stěžovatelka odkazuje, Ústavní soud nezpochybňuje nikterak závěry v něm vyjádřené. Odkaz na něj se však jeví naprosto nepřípadným, neboť v projednávaném případě, na rozdíl od věci, o níž bylo rozhodováno citovaným nálezem, je zcela zřejmé, z čeho obecné soudy ve své úvaze o rozhodující skutečnosti (o uzavření dohody podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí) vycházely.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaného rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně těch stěžovatelkou uváděných.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu