ECLI:CZ:US:2009:4.US.1095.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1095/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti ing. J. T., zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, advokátem, AK se sídlem Houškova 30, 326 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2009 sp. zn. 15 Co 59/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 8. 2008 čj. 71 E 2193/2003-273.
Ze shora citovaného usnesení Okresního soudu Plzeň-město a v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Vrchní soud v Praze předběžným opatřením, usnesením ze dne 29. 3. 2000 čj. 11 Cmo 593/99-146, zakázal stěžovateli prodat, pronajmout, vložit do obchodní společnosti, zastavit, či jinak zatížit konkrétně označenou nemovitost (OD Luna Plzeň-Bory). K vymožení této povinnosti byl proti stěžovateli jako povinnému nařízen v říjnu 2003 výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 50 000,- Kč (rozhodnutí nabylo právní moci v únoru 2005). Vzhledem k tomu, že stěžovatel ani nadále zákaz soudu nerespektoval a v pronájmu nemovitosti dál pokračoval, uložil mu Okresní soud Plzeň-město k návrhu oprávněné obchodní společnosti Magnumex, s. r. o., Liberec, shora označeným usnesením další pokutu, a to ve výši 100 000,- Kč. Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že předběžné opatření bylo doručeno pouze jeho právnímu zástupci (a katastrálnímu úřadu), a nikoliv přímo jemu, přestože je osobou, které je ukládána povinnost, z čehož dovodil, že titul není vykonatelný. Krajskému soudu vytknul, že potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město o nařízení výkonu rozhodnutí, přestože výkon již nemusel být nařizován, a vyslovil přesvědčení, že nemůže být pokutován za jednání představující porušení zákazu uloženého předběžným opatřením, které nastalo po podání návrhu na výkon rozhodnutí. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel upozornil na délku nalézacího řízení, v jehož rámci bylo vydáno předběžné opatření, s tím, že je nejméně po dobu devíti let omezen v činnosti (pronájmu nemovitosti), která představuje jediný zdroj jeho příjmu.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Plzni z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni vyplynulo, že stěžovatel předložil Ústavnímu soudu námitky, které již předestřel, a to opakovaně, v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Plzni na tvrzení stěžovatele reagoval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s jednotlivými námitkami přiměřeným a přezkoumatelným způsobem vypořádal. Napadené rozhodnutí nenese žádné stopy svévole či interpretační libovůle, ani žádného jiného pochybení, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu. Ústavní soud proto na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni odkazuje a pouze dodává, že titul samotný ani rozhodnutí o nařízení jeho výkonu stěžovatel relevantním způsobem (ústavní stížností proti nim směřující) nezpochybnil.
Pokud stěžovatel namítl, že Okresní soud Plzeň-město opakovaně nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty, ač podle Krajského soudu v Plzni tak činit neměl, neboť k nařízení výkonu rozhodnutí došlo již uložením prvé pokuty, jde sice o námitku případnou, nicméně neschopnou posunout věc do ústavně právní roviny. Pro Ústavní soud bylo rozhodující zjištění, že procesní, ryze formální, pochybení soudu I. stupně napravil Krajský soud v Plzni, který v odůvodnění svého rozhodnutí odkazem na příslušné zákonné ustanovení (§351 o. s. ř.) uvedl věc na pravou míru.
Upozornění stěžovatele na délku, po kterou trvá řízení ve věci, nebylo v projednávané věci relevantní a Ústavní soud se jím nezabýval.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu