ECLI:CZ:US:2009:4.US.1119.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1119/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2007 čj. 30 Cdo 3476/2006-194, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2005 čj. 23 Co 474/2005-163 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. 28 C 140/2001 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným a doručeným elektronicky dne 3. 5. 2007 s připojením uznávaného elektronického podpisu se J. S. (dále též "stěžovatelka", případně "žalovaná" ) domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále též jen "dovolací soud") ze dne 6. 2. 2007, případně i rozsudek Městského soudu v Praze (dále též jen "odvolací soud") ze dne 21. 11. 2005 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") ze dne 9. 6. 2005, vydané v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
II.
Ze shromážděných podkladů - zejména z vyžádaného spisu nalézacího soudu - vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou doručenou nalézacímu soudu dne 29. 6. 2001 se žalobci M. K. a Ing. J. S. domáhali proti původnímu žalovanému J. S. určení, že vlastníkem nemovitostí v žalobě podrobně specifikovaných byl v části 5/8 ke dni své smrti F. S. Po smrti původního žalovaného bylo v řízení na straně žalované pokračováno s jeho právními nástupci, tj. A. S. a J. S. (stěžovatelkou).
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 6. 2005 určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl v části 5/8 ke dni své smrti 25. 10. 2000 F. S. (výrok I.), žalobu vůči 1. žalovanému zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalovanou a žalobci (výrok III.), o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovaným (výrok IV.) a o povinnosti žalované nahradit České republice znalečné (výrok V.)
Dne 21. 11. 2005 odvolací soud k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu v napadeném vyhovujícím výroku o určení vlastníka nemovitosti a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobci, žalovanou a ve vztahu k státu, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalovanou a žalobci.
Dovolací soud dne 6. 2. 2007 dovolání žalované, podané podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., jako nepřípustné odmítl.
III.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nalézacímu soudu vytkla, že nevyhověl jejímu návrhu na doplnění dokazování vyhotovením revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie.
Odvolacímu soudu vytkla, že nepřipustil důkaz jí obstaraným znaleckým posudkem, který k důkazu předložila přiměřenou dobu před zahájením jednání a který se diametrálně odlišoval od znaleckého posudku, z něhož vycházel nalézací soud.
Ve vztahu k dovolacímu soudu stěžovatelka konstatovala, že její dovolání nebylo projednáno pro nesplnění podmínek dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ačkoliv sama zastávala názor, že "ve všech případech, kdy bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jsou dány dovolací důvody podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.".
Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů [nález I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (253)] a uvedla, že v jejím případě žádná z podmínek v tomto nálezu uvedených splněna nebyla. Nesouhlasila s názorem Nejvyššího soudu o neexistenci způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a tvrdila, že bylo-li v jejím případě porušeno základní právo na spravedlivý proces, byl tento dovolací důvod dán. Dále tvrdila, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu nebyla dostatečně odůvodněna. Vyjádřila názor, že znalecký posudek soudem prvního stupně ustanoveného znalce neměl žádnou důkazní hodnotu, neboť odpověděl nikoliv na odbornou, ale na právní otázku. Právní závěry obecných soudů všech stupňů proto neodpovídaly skutkovým zjištěním ani zásadám volného hodnocení důkazů.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatelka především tvrdila porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny nesprávným procesním postupem nalézacího a odvolacího soudu při dokazování a hodnocení důkazů.
K tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy neprovedly jí navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem, Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Stěžovatelka, jak výše již konstatováno, tvrdila, že nalézací soud nevyhověl jejímu návrhu na doplnění dokazování vyhotovením revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie, odvolací soud nepřipustil důkaz znaleckým posudkem MUDr. J. H. a MUDr. A. G., který sama obstarala a dodala mu později, a že s nepřipuštěním těchto důkazů se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly.
Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu nalézacího soudu Ústavní soud zjistil, že tento soud své rozhodnutí nevyhovět návrhu na vypracování znaleckého posudku v napadeném rozsudku na str. 4 dostatečně a tudíž i ústavně relevantním způsobem odůvodnil s tím, že po výslechu znalce neshledal důvod dát přezkoumat jeho znalecký posudek jiným znalcem. Odvolací soud své usnesení přijaté dne 21. 11. 2005 při odvolacím jednání, tj. že dokazování nebude doplněno znaleckým posudkem tak, jak žádala žalovaná (č. l. 160), v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nekomentuje, nicméně na str. 3 svého rozhodnutí ze dne 21. 11. 2005 konstatoval, že za stavu, kdy skutková zjištění nalézacího soudu považoval za správná a úplná, nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování o další důkazy v tom směru, jak navrhovala žalovaná.
Z výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky o porušení principů spravedlivého procesu při dokazování před nalézacím a odvolacím soudem tím, že soudy opomněly o důkazních návrzích stěžovatelek rozhodnout, resp. v odůvodnění svých rozhodnutí nezdůvodnily, proč navrhované důkazy neprovedly, nemá oporu ve spise a je tudíž zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud dále připomíná, že Listina ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nestanoví jakákoliv pravidla dokazování. Je věcí obecných soudů hodnotit provedené důkazy a význam kteréhokoliv důkazu stranou navrženého. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení posuzované jako celek, včetně způsobu, jakým byly získány důkazy, bylo spravedlivé ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy. Při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy však není jeho úkolem rozhodnout, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda a v jaké míře se obecné soudy dopustily (údajně) právních nebo skutkových omylů, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv nebo svobod zakotvených v Listině či Úmluvě; k tomu v případě stěžovatelky dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Uvedenému odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy České republiky, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ve vztahu k dovolacímu soudu stěžovatelka konstatovala, že její dovolání nebylo projednáno pro nesplnění podmínek dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ačkoliv sama zastává názor, že "ve všech případech, kdy bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jsou dány dovolací důvody podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř." Ústavní soud se proto dále zabýval otázkou, zda odmítnutí dovolání stěžovatelky pro nesplnění podmínek dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. mohlo představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a dospěl k názoru, že za daných okolností nikoliv. Stěžovatelka se v této části ústavní stížnosti fakticky domáhala toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a dospěl k jinému, pro stěžovatelku příznivějšímu, závěru. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud existenci dovolacího důvodu posoudil jinak než stěžovatelka, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do jejích ústavních práv.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. února 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu