ECLI:CZ:US:2009:4.US.1162.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1162/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti S. F. de H. - de P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, AK se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008 čj. 28 Cdo 3771/2007-535, Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007 čj. 30 Co 200/2007-519 a Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 1. 2007 čj. 13 C 46/2006-503 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy domáhala zrušení shora označených usnesení, kterými okresní soud odmítl její podání požadující určení, že M. H. byl ke dni svého úmrtí dne 8. ledna 1962 vlastníkem nemovitostí uvedených v seznamu pod bodem II./1 přiloženém k žalobě, krajský soud usnesení soudu I. stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka uvedla, že se žalobou podanou proti ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhala z důvodů v žalobě blíže rozvedených jako právní nástupkyně jednoho z potomků následníka trůnu F. F. d´E. (poznámka pod čarou č. 1) ochrany vlastnictví či pokojného užívání majetku, do něhož bylo zasaženo, dle jejího názoru v rozporu s čl. 208 státní smlouvy ze Saint Germain, zákonem č. 354/1921 Sb., o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu, jakož i dalšími navazujícími právními akty československého státu. Stěžovatelka, majíc zato, že mezi mírovou smlouvou ze Saint Germain a navazujícími normativními akty československého státu je hodnotový rozpor, dospěla k závěru, že má-li se jí za stavu současné právní úpravy dostat ochrany ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, je jedinou cestou k nápravě zrušení části ustanovení §3 č. 2 zákona č. 354/1921 Sb. postupem podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (přerušení řízení před obecným soudem a předložení věci k posouzení Ústavnímu soudu). Zrušením příslušného zákonného ustanovení bude vytvořen předpoklad pro dědění konfiskovaného majetku a na základě úspěšné žaloby stěžovatelka získá legitimaci k podání návrhu na dodatečné projednání dědictví.
Ze spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 13 C 46/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 28. 11. 2006 okresnímu soudu žalobu na určení, že "M. H., posledně bytem S., byl ke dni svého úmrtí dne 8. ledna 1962 na základě odevzdací listiny datované ve Vídni dnem 22. 10. 1915, č. 1529, vlastníkem nemovitostí uvedených v seznamu pod bodem II./1 tohoto rozsudku a vlastníkem movitých věcí uvedených v seznamu pod bodem II./2, II./3., II./4. tohoto rozsudku", spojenou s návrhem na předložení věci Ústavnímu soudu za účelem zrušení části č. 2 ustanovení §3 zákona č. 354/1921 Sb., kterým byly převzaty statky a majetek bývalé rakousko-uherské panovnické rodiny; těmito statky a majetkem se rozuměl i majetek "jiných osob bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské, zejména též bývalého následníka trůnu F. F. E. a jeho potomků" (poznámka pod čarou č. 2). Okresní soud měl za to, že podání bylo neurčité, neboť nemovitosti, kterých se petit týkal, nebyly označeny dle aktuálních právních předpisů (poznámka pod čarou č. 3). Okresní soud poučil stěžovatelku, že podání je neurčité, neboť nemovitosti, kterých se žaloba týkala, nebyly označeny podle aktuálních právních předpisů a vyzval ji, aby nemovitosti identifikovala podle §5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR. Ta výzvě nevyhověla s námitkou, že označení nemovitostí reflektuje stav v pozemkových knihách a petit nemůže být formulován jinak, než jak byly nemovitosti označeny ke dni úmrtí, resp. konfiskace majetku jejího právního předchůdce.
Okresní soud v Benešově ústavní stížností napadeným usnesením podání žalobkyně odmítl s odůvodněním, že v řízení nelze pokračovat. Podle soudu nebylo zřejmé, co je předmětem řízení, neboť nemovitosti ve stavu evidovaném v pozemkových knihách k dnešnímu dni neexistují a v řadě případů došlo ke změně čísel i výměry předmětných nemovitostí; navíc soud bez znalosti LV, na kterých jsou nemovitosti zapsány, nemohl vyměřit soudní poplatek.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesení soudu I. stupně potvrdil. Plně se ztotožnil s právním názorem okresního soudu stran označení nemovitostí a dodal, že jejich náležitá specifikace podle aktuálního stavu je potřebná i proto, aby bylo zřejmé, kdo je ke dni podání žaloby jejich vlastníkem a tedy pasivně legitimován.
V dovolání stěžovatelka zdůraznila, že určovací petit nebude právním titulem pro zápis do katastru nemovitostí, žalobou je sledován právní zájem na určení, že právní předchůdce stěžovatelky byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí tak, jak byly ke dni 10. 12. 1922 konfiskovány. Nejvyšší soud dovolání zamítl. V odůvodnění svého usnesení konstatoval, že žalobní návrh spojený s podnětem na vyvolání řízení o zrušení části právního předpisu z roku 1921 Ústavním soudem, nebylo možné chápat pouze jako určení již minulého právního vztahu, nýbrž jako návrh na určení právního vztahu s právními důsledky i pro současnost. Požadavek na označení nemovitostí podle aktuálního stavu katastru nemovitostí dovolací soud označil za opodstatněný nejen v zájmu potřebného upřesnění předmětu řízení, ale i toho, kdo je v této věci z hlediska hmotného práva pasivně legitimován. Nejvyšší soud nadto zdůraznil, že stěžovatelka se svým určovacím žalobním návrhem domáhala určení vlastnictví podle obecného předpisu, aniž by speciální předpis, zejména předpis restituční povahy, nápravu či zmínění namítané křivdy umožňoval, a v této souvislosti považoval za potřebné, aby již v tomto stadiu řízení byla objasněna a posouzena naléhavost právního zájmu stěžovatelky [ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.] na požadovaném určení s ohledem na právní závěry Ústavního soudu vyjádřené ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 (uveřejněné jako Sdělení č. 477/2005 Sb.). V těchto souvislostech uzavřel, že stěžovatelka naléhavost právního zájmu na požadovaném určení plně nedoložila.
S právními závěry soudů všech tří stupňů stěžovatelka nesouhlasila a namítla, že žalobou vymezený určovací petit nebude sloužit k tomu, aby (dojde-li ke zrušení zákonné překážky a bude-li žalobě vyhověno) byl právním titulem pro zápis do katastru nemovitostí. Požaduje se určení stavu vlastnictví ke dni 8. 1. 1962, kdy mimo pozemkových knih nebyla vedena žádná evidence vlastnických vztahů k nemovitostem, a petit proto nemůže být formulován jinak, než jak byly nemovitosti označeny ke dni úmrtí právního předchůdce stěžovatelky. K identifikaci parcel dojde až v následném dědickém řízení a teprve poté nabude na aktuálnosti otázka režimu §5 zákona č. 344/1992 Sb. Stěžovatelka dále obecným soudům vytkla, že se nezabývaly relevancí důvodu podnětu k podání návrhu na zrušení části ustanovení zákona č. 354/1921 Sb. K argumentaci Nejvyššího soudu uvedla, že v jejím případě nejde o restituční nárok podle speciálních restitučních předpisů, ale o nárok, který vychází z obecných právních předpisů a mezinárodních smluv.
Okresní soud v Benešově ve svém stručném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 7. 2008, podepsaném předsedou senátu 13 C, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná; odkázal přitom na odůvodnění vydaných rozhodnutí a uvedl, že se soudy všech tří stupňů věcí podrobně zabývaly, a s námitkami, které stěžovatelka znovu uplatnila v ústavní stížnosti, se řádně vypořádaly. Ježto uvedené vyjádření neobsahovalo nic, co by bylo schopno jakkoliv ovlivnit řešení projednávané věci Ústavním soudem, nebylo třeba je stěžovatelce komunikovat. Od odvolacího a dovolacího soudu, jakož i od vedlejšího účastníka, nebylo vyjádření požadováno.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti, s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka namítla prvotně porušení práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Aby mohl obecný soud o návrhu jednat, musí návrh obsahovat náležitosti požadované v ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., zejména musí obsahovat údaje nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. V případě, že návrh neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo je neurčitý, soud podle ustanovení §43 o. s. ř. vyzve účastníka k jeho opravě nebo doplnění. Pokud účastník na výzvu soudu návrh neopraví nebo nedoplní a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne, jestliže byl účastník o tomto následku poučen.
Právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Při přezkoumávání jejich rozhodnutí Ústavní soud neposuzuje rozhodnutí z hlediska jeho zákonnosti či dokonce celkové správnosti, neboť tato role mu nepřísluší. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
V projednávaném případě Ústavní soud zcela akceptoval, že Okresní soud v Benešově byl plně oprávněn posoudit určitost návrhu a vést stěžovatelku k odstranění zjištěných nedostatků; v případě, že stěžovatelka na výzvu soudu i přes poučení o následcích nedostatek podání neodstranila, soud v souladu se zákonnou úpravou návrh odmítl. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nezbytné domáhat se práva na soudní ochranu stanoveným způsobem. Odmítne-li se soud zabývat podáním, které nesplňuje požadavky kladené na žalobu, a podání odmítne, nelze obecně takový postup soudu hodnotit jako odepření spravedlnosti.
Podstatou námitek vznesených v projednávané ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelky s posouzením jejího podání z hlediska určitosti petitu a prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, což po obsahové stránce představovalo zkoumání, zda obecný soud interpretoval a aplikoval normy občanského soudního řádu ústavně konformním způsobem. Podstatou žaloby byl pak stěžovatelčin požadavek zrušit Ústavním soudem (po návrhu obecného soudu) část zákona reflektujícího výsledky první světové války a tím dosáhnout restituce majetku; sluší se připomenout, že Ústavnímu soudu není známo (stěžovatelka nic opačného ani netvrdí), že by se ať už její právní předchůdce nebo ona sama domáhala v průběhu let 1921 (přijetí citovaného zákona) až 2006 (podání žaloby) nároků na znovuobnovení vlastnických práv zákonem č. 354/1921 Sb. pozbytých.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vymezil, která pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavněprávní relevanci. Označil za ně ty případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, Sb. n. u., sv. 25, č. 37), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. III.ÚS 114/94, tamtéž, sv. 3, č. 9), či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. I.ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, č. 63).
V projednávané věci však Ústavní soud takové pochybení neshledal. Námitky, které proti rozhodnutí soudu I. stupně o odmítnutí jejího podání stěžovatelka vznesla, se řádně zabýval odvolací i dovolací soud; lze tedy konstatovat, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními normami. Skutečnost, že stěžovatelka s postupem a závěry obecných soudů nesouhlasí, pro kasaci napadených rozhodnutí sama o sobě nepostačuje. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces.
Ústavní soud navíc dodává, že požadavek obecných soudů na identifikaci nemovitostí podle aktuálních předpisů lze v projednávaném případě považovat za opodstatněný. Výrazným specifikem je skutečnost, že stěžovatelka žádá soud, aby rozhodl o určení vlastnictví k nemovitostem, jež stát převzal na základě zákona přijatého svobodně zvoleným a demokratickým parlamentem více než čtyřicet let před smrtí jejího právního předchůdce a uvádí je ve stavu ke dni 10. 12. 1922 (č.l. 499). Po záboru v průběhu dalších desetiletí však území, ve kterém se nachází dotčené nemovitosti, prošlo obrovskými změnami; země byla postižena druhou světovou válkou, ve 40. a 50. letech 20. století byly provedeny velké pozemkové reformy. V důsledku všech těchto změn nelze vyloučit, že některé z dotčených nemovitostí fyzicky neexistují (návrh zahrnuje kromě pozemkových parcel i budovy a jiná stavení jako kolny či skleníky), resp. neexistovaly již v době úmrtí právního předchůdce stěžovatelky. Za této situace Ústavní soud právní názor obecných soudů o tom, že není zřejmé, co je předmětem řízení, respektoval s vědomím, že o ústavnosti zákonné překážky neměl obecný soud prostor jakkoliv uvažovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
------------------------------------------
1) M. H. byl synem F. F. d´E. a Ž. Ch.
2) Návrh na zrušení části zákona byl odůvodněn tvrzením, že předek stěžovatelky nebyl součástí panovnické rodiny a pod režim tohoto zákona nespadal.
3) Příloha II./1 obsahuje řádové tisíce nemovitostí sepsaných na č. l. 15-52.